Pajasan žláznatý (Ailanthus altissima, (Mill.) Swingle 1916)

Identita

Pajasan žláznatý (Ailanthus altissima (Mill.) Swingle, 1916), anglicky Tree of heaven, je velmi rychle rostoucí opadavý strom z čeledi simarubovitých (Simaroubaceae). Pochází ze severní a střední Číny, Tchaj-wanu a severu Koreje. Roste tam v lesích mírného pásma, čímž se odlišuje od ostatních zástupců rodu Ailanthus, omezených na tropický pás. ^{1 5}

Latinské druhové jméno altissima znamená „nejvyšší“ a odkazuje na výšku až 27 m, které strom dosáhne během několika desetiletí. Francouzské přezdívky frêne puant, tedy páchnoucí jasan, a faux vernis du Japon, nepravý japonský lakový strom, připomínají dvě odlišné vlastnosti. První popisuje zápach rozemnutých částí; druhá historickou záměnu s pravým lakovým stromem Toxicodendron vernicifluum. Jejich semena putovala do Evropy v 18. století smíšená. ⁶

Poznávací znaky

Dospělý pajasan běžně měří 17–27 m a jeho kmen mívá průměr kolem 1 m. Světle šedá hladká borka s věkem mírně rozpukává. Silné načervenalé větévky nesou lenticely a velké srdčité jizvy po listech. Tyto znaky jsou užitečné i mimo období, kdy je koruna plně olistěná. ^{6 2}

Lichozpeřené listy jsou dlouhé 30–90 cm. Tvoří je 11–41 kopinatých lístků, uspořádaných v párech. U báze každého lístku bývají dva až čtyři zuby, každý se žlázkou. Právě jejich omezení na bázi pomáhá odlišit pajasan od škump, jejichž lístky jsou pravidelně zubaté po celém okraji. Všechny rozemnuté části silně páchnou; zápach bývá přirovnáván k nahnilým arašídům nebo kešu. ^{6 4}

Strom je dvoudomý, takže samčí a samičí květy rostou na různých jedincích. Drobné zelenožluté až načervenalé květy tvoří na koncích mladých výhonů laty dlouhé až 50 cm. Samčí stromy vytvářejí třikrát až čtyřikrát více květů než samičí a v době kvetení také vydávají silnější pach. ⁶

Užitečná taxonomie

Vědecké pojmenování pajasanu provázela dlouhá historie záměn. Jezuita Pierre Nicolas Le Chéron d'Incarville poslal rostlinu roku 1743 z Pekingu do Paříže. Tři evropští botanici ji následně popsali pod třemi různými jmény. Až René Desfontaines v roce 1788 prozkoumal křídlaté plody a zařadil ji jako Ailanthus glandulosa. Dnešní kombinaci Ailanthus altissima vytvořil roku 1916 Walter T. Swingle. Do Desfontainesova rodu převedl druh, který Philip Miller popsal roku 1768 jako Toxicodendron altissimum Mill. ^{1 6}

Vedle nominátní variety existují dvě botanické variety: Ailanthus altissima var. sutchuenensis (Dode) Rehder & E.H.Wilson z Číny a Vietnamu a Ailanthus altissima var. tanakae (Hayata) Kaneh. & Sasaki, endemit náhorních oblastí severního Tchaj-wanu. Varieta tanakae je podle IUCN ohrožená. Její stanoviště ustupují zástavbě, přestože druh jako celek se v jiných částech světa nekontrolovaně šíří. Stav konkrétní variety se tedy podstatně liší od invazního chování druhu mimo jeho původní areál. ¹

Stanoviště a rozšíření

Na původních stanovištích roste pajasan v nížinách i středních horských polohách. Vyhovují mu půdy bohaté na báze a dusík. Výrazně upřednostňuje lesní světliny a místa narušená vichřicemi nebo listožravým hmyzem. Jde o pionýrský druh, který rychle obsazuje čerstvě obnaženou půdu, místo aby čekal na vznik zapojeného lesního porostu. ^{6 5}

Do Evropy se dostal v roce 1743 a v 19. století byl hojně vysazován jako okrasný strom. Později zdomácněl téměř na všech kontinentech. Snáší sucho, půdní pH až 4,1, znečištěné ovzduší i výpary oxidu siřičitého. Tato odolnost vysvětluje jeho úspěch ve městech. Německá studie zaznamenala výskyt v 92 % hustě zastavěných částí Berlína, zatímco mimo městskou zástavbu pouze ve 3 % sledovaných ploch. ^{6 3}

Od roku 2019 je Ailanthus altissima na seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Evropskou unii. Ve všech členských státech se tím zakazuje jeho záměrná výsadba, přeprava a uvádění na trh. Ve Francii je dobře usazený v lese Fontainebleau, v oblasti Landes a na středomořském pobřeží. ⁸

Životní cyklus a rozmnožování

Kvetení začíná na jihu areálu v polovině dubna a na severu může pokračovat až do července. Po opylení samičí stromy vytvářejí vejčitá semena uzavřená v hnědé nebo načervenalé křídlaté nažce dlouhé přibližně 2,5 cm. Její konec je šroubovitě stočený a usnadňuje šíření větrem. Jediný strom může během sezony vytvořit několik set tisíc těchto plodů, což významně přispívá k jeho schopnosti rychle obsazovat nové plochy. ⁶

Rychlost růstu patří u dřevin mírného pásma k nejvyšším. První čtyři roky může pajasan přirůstat o 1–2 m ročně. Jednotlivý kmen žije poměrně krátce, zřídka déle než 50 let, avšak rostlina přetrvává díky mimořádné schopnosti tvořit kořenové výmladky. Pokácení kmene tuto obnovu okamžitě podnítí: z kořenů, které zůstaly neporušené v půdě, vyrůstají nové silné výhony. Samotné pokácení proto neznamená odstranění celého jedince. ⁶

Využití a rizika

Chov martináče hedvábného na pajasanu se nejprve rozvíjel v Číně. Z kokonů tohoto nočního motýla se získává méně jemné, ale odolné hedvábí zvané ailantine. Do Evropy byl chov zaveden roku 1856, do údolí Rhôny a pohoří Cévennes. Kůra a kořeny pajasanu se používají v tradiční čínské medicíně jako svíravý prostředek. Toto tradiční využití je součástí historie rostliny. ^{6 9}

V kůře a kořenech se soustřeďuje alelopatická látka ailanthon. Brzdí klíčení a růst mnoha jiných rostlin. Tento mechanismus částečně vysvětluje vznik hustých pajasanových porostů, v nichž přetrvává jen málo dalších druhů. K rychlému šíření se tak přidává schopnost omezit okolní vegetaci chemickým působením. ⁶

Toxicita po požití je u člověka nízká a nedostatečně zdokumentovaná. Míza však obsahuje dráždivý chinon a látky příbuzné ailanthonu, které mohou vyvolat kontaktní dermatitidu. Popsána byla zejména u osob opakovaně vystavených rostlině. RHS také uvádí podráždění pokožky u psů. Nízká toxicita po požití tedy sama o sobě neznamená, že kontakt s mízou a listy nepředstavuje riziko. ^{6 2}

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Mimo Čínu se pěstuje jen málo kultivarů. Erythrocarpa má jasně červené křídlaté plody, Hongye červené jarní olistění a Pendulifolia výrazně delší převislé listy; poslední z nich je vzácnou sbírkovou formou. Metro je samčí výběr s užší korunou, uváděný jako poněkud méně invazní než planý typ. Takové pěstitelské označení ovšem nemění platnou regulaci druhu.

Nejčastěji se zaměňuje se škumpou orobincovou (Rhus typhina), zejména u mladých jedinců s podobným olistěním. Škumpa má lístky výrazně zubaté po celém okraji, pajasan jen několik žláznatých zubů u báze. Dospělá škumpa zřídka přesahuje pět metrů, zatímco pajasan může být vyšší než dvacet metrů. ⁷

Další záměny připadají v úvahu s Toona sinensis, Toxicodendron vernicifluum, mladými ořešáky včetně Juglans nigra nebo s jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior). Jasan poznáte podle černých pupenů a lichozpeřených listů s nejvýše šesti páry lístků. Nejspolehlivějšími opěrnými body při těchto záměnách zůstávají vědecké jméno a charakteristický zápach rozemnutých částí. ^{7 4}

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Ailanthus altissima (Mill.) Swingle
• Royal Horticultural Society, Ailanthus altissima - pajasan žláznatý
• Missouri Botanical Garden, Ailanthus altissima
• NC State Extension, Ailanthus altissima (pajasan žláznatý)
• INPN / MNHN, Ailanthus altissima (Mill.) Swingle, 1916 (cd_nom 80824)
• Collin & Dumas, 2009, Co víme o pajasanu (Ailanthus altissima)?, Revue forestière française
• Info Flora Švýcarsko, pajasan - Ailanthus altissima
• Prováděcí nařízení Komise (EU) 2019/1262, aktualizace unijního seznamu invazních nepůvodních druhů
• Plants For A Future, Ailanthus altissima