Urginea přímořská (Drimia maritima, (L.) Stearn 1978)

Identita

Urginea přímořská (Drimia maritima (L.) Stearn, 1978), známá také jako mořská cibule, je vytrvalá cibulovina rodu Drimia. Patří do čeledi chřestovitých (Asparagaceae), podčeledi Scilloideae. Starší třídění ji řadila mezi Hyacinthaceae nebo Liliaceae, a proto se v historických přehledech objevuje pod různými čeleděmi. ^{1 8}

První popis zveřejnil Carl von Linné v roce 1753 jako Scilla maritima L.. Dnešní kombinaci vytvořil teprve roku 1978 botanik William Thomas Stearn. Jde tedy o dávno známou rostlinu, jejíž nynější rodové zařazení je podstatně mladší než původní popis. ^{1 2}

V lékařské a farmakologické literatuře se označení squill či francouzské squille používá častěji než latinská synonyma, například Urginea maritima (L.) Baker. To zůstává běžné ve farmakognosii. Francouzská jména scille officinale a urginée maritime rovněž označují tutéž rostlinu; anglicky je známá jako Sea squill. ^{7 4}

Poznávací znaky

Mohutná cibule druhu Drimia maritima vystupuje z velké části nad povrch půdy, zatímco většina středomořských cibulovin zůstává po celý rok pod zemí. Díky tomu ji lze poznat i bez květů. Cibule dosahuje průměru až 20 cm, hmotnosti až 1 kg a na kamenitých pobřežních svazích často vytváří skupiny. ^{2 4}

Na jaře vyrůstá přibližně deset velkých kopinatých, kožovitých listů. Mohou měřit téměř 1 m, tedy mnohem více než samotný průměr cibule. Před létem žloutnou a zasychají. Tento každoroční začátek letního vegetačního klidu je součástí běžného životního cyklu, sám o sobě neznamená chorobu. ²

Koncem léta následuje kvetení bez viditelných listů. Vzpřímený stvol vysoký 1,5 až 2 m nese hustý hrozen drobných bílých květů o velikosti kolem 1,5 cm. Šest okvětních lístků má tmavší střední žilku. Suchá tobolka dlouhá asi 1,2 cm uvolňuje zploštělá semena, která roznáší vítr. ²

Užitečná taxonomie

Ve starších botanických a farmaceutických pracích se objevují zejména následující synonyma. Pomáhají propojit historické záznamy s dnešním jménem druhu.

• Scilla maritima L., původní jméno zveřejněné roku 1753
• Urginea maritima (L.) Baker, běžné ve farmakognosii
• Charybdis maritima (L.) Speta, jméno užívané francouzským přírodovědným inventářem
• Squilla maritima (L.) Steinh., další synonymum
• Ornithogalum maritimum (L.) Lam., historické synonymum

Francouzský Inventaire National du Patrimoine Naturel používá jako referenční jméno Charybdis maritima, kdežto Kew zachovává Drimia maritima. Oba názvy označují stejnou rostlinu. Odlišný přijímaný rod závisí na zvoleném taxonomickém pojetí a vysvětluje, proč se obě jména stále objevují vedle sebe v katalozích. ^{1 5}

Druh je součástí skupiny velmi podobných středomořských rostlin. Podle samotného vzhledu lze tyto rostliny jen obtížně rozlišit, významným rozlišovacím znakem je zejména počet chromozomů. Pro určení konkrétní rostliny tak poskytuje vědecké jméno spolehlivější vodítko než její celkový vzhled. ^{1 8}

Stanoviště a rozšíření

Západní Středomoří tvoří původní areál Drimia maritima: sahá od Pyrenejského poloostrova a Baleár k jižní Francii, Itálii, Maroku a Alžírsku. Rostlina obývá garrigue, kamenité trávníky a písčité půdy, často v těsném sousedství moře. Snáší však i zastíněnější polohy ve vnitrozemí. ^{1 2}

Širší soubor příbuzných populací zasahuje do ostatního Středomoří a části západní Asie, tedy mimo tento úzce vymezený areál. Ve 20. století byl druh zaveden také jako zemědělská plodina ve Spojených státech, Indii a Pákistánu. Cílem bylo vyšlechtit formy bohaté na toxiny k hubení hlodavců. ^{2 3}

Životní cyklus a rozmnožování

Středomořské střídání vlhkých a suchých období určuje rytmus urginey přímořské. Listy rostou v zimě a na jaře, kdy je vláhy nejvíce, a mizí před letním suchem. Bezlistá cibule potom přečkává celé léto v úplném vegetačním klidu, bez viditelných nadzemních částí. ²

Květy se objevují koncem léta a na podzim, ještě před novými listy. Toto kvetení na bezlistém stvolu časově míjí většinu ostatních středomořských rostlin. Na opylování se podílí jak vítr, tak hmyz, včetně včely medonosné a některých vos. ^{9 2}

Oddělování dceřiných cibulek vznikajících kolem mateřské cibule vede ke kvetení rychleji než výsev. Semenáče potřebují před prvními květy často několik let, zatímco vegetativní množení tuto čekací dobu zkracuje. ⁴

Využití a rizika

Ebersův papyrus ze starověkého Egypta již zmiňuje Drimia maritima, což dokládá léčebné využívání staré několik tisíciletí. Tradiční podávání proti otokům vycházelo z močopudných vlastností jejích kardiotonických glykosidů, látek ovlivňujících srdeční činnost. ⁶

Tyto látky ze skupiny bufadienolidů mohou tvořit až 3 % hmotnosti rostliny. Scillirosid přítomný ve všech orgánech je účinnější než scillaren A. Červená cibule obsahuje více první látky, bílá forma především druhou, méně účinnou. Některé čištěné látky mají nadále přísně kontrolované lékařské využití; rostlina nikdy neslouží k samoléčbě. ^{4 2}

Urginea přímořská je také tradičním jedem na hlodavce. Potkani ji požírají navzdory hořkosti a hynou působením scillirosidu, kdežto většina jiných zvířat se jí vyhne nebo ji odmítne. Zájem o zemědělské využití znovu vzrostl při výskytu populací potkanů odolných vůči warfarinu. ^{2 4}

Šťáva z čerstvé cibule leptá kůži a může způsobit podráždění i puchýře při pouhém kontaktu. Náhodné požití dítětem či domácím zvířetem vyžaduje okamžitou konzultaci s lékařem nebo veterinářem, bez ohledu na historické využívání rostliny. ⁴

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

U urginey přímořské nejsou na rozdíl od běžných okrasných rostlin ustálené zahradní kultivary. V praxi se rozlišují dvě formy. Bílá cibule převažuje v evropském lékopisném využití kvůli vysokému obsahu scillarenu A. Červená cibule je bohatší na scillirosid a dala vzniknout anglickému označení red squill. ^{2 4}

Před nákupem nebo sběrem je podstatné ověřit přijímané vědecké jméno, uváděný areál a rozdíl mezi Drimia maritima v úzkém pojetí a komplexem podobných středomořských druhů. Bez zkoumání chromozomů bývají tyto příbuzné rostliny často zaměňovány. ^{1 8}

Řezané květní stvoly nacházejí uplatnění také ve floristice. Jde o samostatné okrasné využití, odlišné od historického léčebného použití nebo využívání jedovatých látek rostliny. ²

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Drimia maritima (L.) Stearn
• Royal Botanic Gardens Kew, Drimia maritima (mořská cibule); původní druhový profil archivován 29. října 2013
• IUCN Red List, Lansdown 2018, hodnocení Drimia maritima
• Plants For A Future, Urginea maritima
• INPN / MNHN–OFB, Charybdis maritima (L.) Speta, CD_NOM 161772: původní druhová karta; archivováno 3. května 2024
• Stannard 1974, mořská cibule ve starověkém a středověkém lékařství
• Tela Botanica, eFlore BDTFX: Drimia maritima (L.) Stearn, jmenný záznam 23097 přes API, synonymum přijatého jména Squilla maritima
• GBIF, profil druhu Drimia maritima
• Dafni & Dukas 1986, opylování Urginea maritima hmyzem a větrem