Plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum, L. 1753)

Identita

Plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum L., 1753) je vytrvalá výtrusná rostlina rodu Lycopodium z čeledi plavuňovitých (Lycopodiaceae). Řadí se mezi cévnaté výtrusné rostliny, tradičně označované jako pteridofyty. Má skutečné lodyhy, listy i kořeny, na rozdíl od semenných rostlin však nevytváří semena. K pohlavnímu rozmnožování slouží výtrusy a následná samostatná fáze životního cyklu. ^{1 7}

Vědecké rodové jméno vychází z řeckého lykos, vlk, a podos, noha. Starým botanikům připomínaly vzpřímené chlupaté větévky vlčí tlapku; stejný obraz obsahuje francouzské lidové jméno pied-de-loup. Anglické názvy common clubmoss a stag's-horn clubmoss obsahují slovo pro mech, plavuň však mechem není. Pravé mechy nemají cévní soustavu ani skutečné lodyhy a kořeny v botanickém smyslu. ^{5 7}

Poznávací znaky

Plazivé lodyhy dorůstají délky až 1 m. Bohatě se větví a v pravidelných odstupech vytvářejí vidličnatě větvené kořeny. Díky opakovanému zakořeňování může rostlina postupně obsazovat další půdu, aniž by byla odkázána pouze na jediné původní místo zakořenění. Na povrchu tak tvoří nízký zelený porost, nad nějž v období tvorby výtrusů vystupují plodné výhony. ^{3 2}

Drobné listy, mikrofyly, měří 3–5 mm. V husté spirále obklopují lodyhu a každý končí jemným bílým chlupem. V létě se plodné výhony zvedají 5–15 cm nad vegetativní koberec. Na jedné stopce nesou dva až tři žlutozelené výtrusné klasy dlouhé 2–3 cm. Právě počet klasů na společné stopce je hlavním vodítkem pro odlišení od podobných plavuňovitých. ^{3 7}

Každý výtrusný list klasu nese při bázi ledvinovitou výtrusnici. Zralé výtrusnice uvolňují jemný světle žlutý prášek tvořený výtrusy o průměru kolem 30 µm. Prášek silně odpuzuje vodu, takže na hladině plave a nesmáčí se. Má také slabou pryskyřičnou vůni. Tyto vlastnosti vysvětlují část jeho někdejšího praktického využití. ⁶

Užitečná taxonomie

Pro plavuň vidlačku přijímá Plants of the World Online jméno Lycopodium clavatum L., zveřejněné roku 1753. Rod zahrnuje několik desítek druhů mírného pásu severní polokoule i tropických pohoří. Bylo rozlišeno několik zeměpisných variet, například aristatum z Mexika, Střední a Jižní Ameriky nebo asiaticum z Japonska a severovýchodní Číny. Názvy variet zachycují část geografické rozmanitosti druhu. ^{1 4}

Tradiční pojem pteridofyty dlouho spojoval plavuně s kapradinami. Plavuň však patří k samostatné skupině lykofytů, jejíž vývojová linie se oddělila od ostatních cévnatých rostlin před několika stovkami milionů let. Staré vymezení skupin i jejich pozdější členění provází množství historických synonym zaznamenaných v botanické literatuře pro Lycopodium clavatum. ^{7 1}

Stanoviště a rozšíření

Mírný pás severní polokoule tvoří rozsáhlou část areálu plavuně vidlačky. Výskyt sahá od Evropy do Severní Ameriky a Asie, zahrnuje však i tropická pohoří Střední a Jižní Ameriky, Afriky a Asie. Druh tedy nelze vnímat pouze jako evropskou lesní rostlinu: v teplejších zeměpisných šířkách se váže také na horské oblasti. ^{1 4}

Francouzský INPN uvádí plavuň z velké části území Francie, v nížinách však výrazně ustupuje. Kyselá vřesoviště a rašeliniště byla odvodněna nebo přeměněna na zemědělskou půdu. V několika francouzských regionech a departementech proto podléhá zákonné ochraně. Tento údaj popisuje francouzskou situaci a nevypovídá o právní úpravě v jiných zemích. ^{8 5}

Typickým prostředím jsou kyselá vřesoviště, rašeliniště, chudé pastviny a světlé lesní okraje. Potřebuje křemičitou, chudou a propustnou půdu s pH 4–6. V původním mírném areálu snáší zimní teploty až −20 °C, což odpovídá zónám USDA 5–8. Z obdělávaných či pravidelně vypalovaných míst naopak rychle mizí, podobně jako další plavuňovité kyselých stanovišť. ³

Životní cyklus a rozmnožování

Podzemní fáze rozmnožování odlišuje plavuň vidlačku od kvetoucích rostlin. Výtrus v půdě vyklíčí v prokel, gametofyt bez chlorofylu. Ten žije v podzemí ve spojení s mykorhizní houbou a při získávání výživy na ní zcela závisí. Než dojde k oplození, může tato na povrchu neviditelná fáze trvat 6–15 let. ⁷

Po oplození vzniká první zelená plazivá lodyha. Další roky trvá, než vytvoří první plodné klasy. Vývoj od výsevu výtrusů k plodné kolonii se proto popisuje jako mimořádně pomalý, v rozmezí šesti až patnácti let. Rychlé získání dospělého plodného porostu pouhým výsevem tedy nelze očekávat. ^{7 3}

Na povrchu probíhá rychlejší vegetativní šíření. Již zakořeněná část plazivé lodyhy se může oddělit a osídlit další místo, aniž by znovu prošla celým cyklem výtrusu, podzemního proklu a oplození. Právě tento způsob šíření umožňuje rozrůstání již založeného porostu. ³

Využití a rizika

Výtrusný prášek měl několik historických využití. V lékárenství se pro jemnost a vodoodpudivost používal k obalování pilulek, aby se při skladování neslepovaly. Ve vzdušném rozptylu rychle hoří, a proto sloužil jako zábleskový prášek ve staré fotografii. Tato vlastnost se dodnes uplatňuje také v některých kouzelnických vystoupeních. ^{6 7}

Samotná rostlina obsahuje alkaloidy lykopodin a klavatin. Při požití jsou jedovaté a u řady savců mohou vyvolat ochrnutí motorických nervů. Výtrusy naproti tomu jedovaté nejsou; právě jejich nejedovatost umožňovala dlouhodobé lékárnické využití. Je tedy nutné rozlišovat zelenou rostlinu od izolovaného výtrusného prášku. ³

Tradiční léčitelství, zejména finské, používalo plavuň jako močopudný prostředek. V homeopatii se používaly ředěné přípravky z rozdrcených výtrusů. Jde o popis historických a tradičních způsobů použití, nikoli o doložení jejich léčebné účinnosti. ^{7 6}

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Zahradnické kultivary nejsou u plavuně vidlačky uznávány. Jde o planou rostlinu, která nebyla šlechtěna pro okrasu a jejíž cílené pěstování mimo přirozené prostředí zůstává velmi obtížné. Označení geografické variety proto nelze automaticky chápat jako název zahradního kultivaru. ²

Stejná stanoviště sdílejí další plavuňovité, zejména druhy rodu Diphasiastrum a jiné druhy Lycopodium, například Lycopodium annotinum. Rozhoduje počet výtrusných klasů na stopce: u Lycopodium clavatum bývají dva nebo tři. Spolu s jehlicovitými listy zakončenými bílým chlupem představuje tento znak nejspolehlivější kombinaci pro rozlišení podobných druhů. ⁴

Z dálky lze plavuň zaměnit i s dalšími plazivými lesními rostlinami, například Selaginella kraussiana, nebo s pravými mechy. Skutečné cévnaté listy a vzpřímené výtrusné klasy však odlišují Lycopodium clavatum od mechů v úzkém smyslu. Ty nemají pravé listy ani lodyhy stejné stavby, i když jejich porost může na první pohled vypadat podobně. ⁷

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Lycopodium clavatum L.
• Royal Horticultural Society, Lycopodium clavatum, plavuň vidlačka
• Plants For A Future, Lycopodium clavatum
• GBIF, Lycopodium clavatum L.
• Tela Botanica / eFlore bdtfx, Lycopodium clavatum L.
• Boiron, plavuň vidlačka
• Encyclopaedia Britannica, plavuně
• INPN / MNHN, Lycopodium clavatum L., 1753