silenka nadmutá (Silene vulgaris, (Moench) Garcke)

Identita

Silenka nadmutá (Silene vulgaris (Moench) Garcke, 1869) je vytrvalá bylina rodu Silene z čeledi hvozdíkovitých (Caryophyllaceae). Druhové jméno vulgaris znamená „obecný“: rostlina není vzácná a osídluje louky, svahy i okraje cest po celé mírné Evropě. Francouzsky se označuje také jako silène commun nebo behen blanc. ^{1 3}

Vzniku přijatého jména předcházela nová kombinace staršího názvu. Christian Ehrenfried Moench rostlinu roku 1794 popsal jako Behen vulgaris. Německý botanik Christian August Friedrich Garcke ji v roce 1869 přeřadil do rodu Silene, a vytvořil tak dnes používané jméno. ^{2 3}

Jméno nadmutá odkazuje na měchýřkovitý kalich, nafouklý jako malý měchýřek a pokrytý síťovitou, často nachovou žilnatinou. Většina příbuzných hvozdíkovitých má naproti tomu nenápadný trubkovitý kalich. Tentýž kalich naplněný vzduchem při úderu o hřbet ruky hlasitě praskne. Odtud vychází francouzská dětská hra i regionální název claquet, které botanici dosud zaznamenávají při terénní práci. ⁶

Poznávací znaky

Vzpřímený větvený trs je celý lysý, od báze až po květ, a podle podmínek dorůstá 20 až 70 cm. Vstřícné sivé listy jsou bez chlupů. Dole mají vejčitě kopinatý tvar, směrem k vrcholům lodyh se zužují a přecházejí k čárkovitému tvaru. ^{4 5}

Pět bílých korunních lístků je hluboce rozděleno do dvou laloků; celý květ měří 1,2 až 2,5 cm v průměru. Nejspolehlivějším znakem však zůstává kalich: je nafouklý, blanitý a zřetelně síťnatě žilkovaný. Vytrvává dlouho po opadu korunních lístků, zatímco u většiny jiných hvozdíkovitých zůstává trubkovitý a málo nápadný. ⁴

Květy se otevírají především v závěru dne. Tehdy začíná být patrná jejich vůně, která láká noční motýly. Ti zajišťují hlavní část opylování, zatímco denní hmyz se uplatňuje spíše příležitostně. Podobný znak sdílí několik dalších druhů rodu Silene s nočními květy. ⁵

Užitečná taxonomie

U druhu Silene vulgaris (Moench) Garcke uvádí POWO zařazení do podčeledi Caryophylloideae a tribu Sileneae a přijímá právě toto jméno. Ve starší literatuře lze stále najít několik synonym:

• Behen vulgaris Moench (starší jméno);
• Cucubalus behen L. (synonymum);
• Silene cucubalus (L.) Wibel (synonymum);
• Silene venosa (Gilib.) Asch. (synonymum).

POWO uznává také přibližně deset poddruhů a variet, často vázaných na určitá stanoviště. Poddruh glareosa roste v sutích od Pyrenejí po Karpaty, aetnensis je vlastní Etně a commutata osídluje středomořská pobřeží. Tyto pobřežní a horské ekotypy jsou kompaktnější a často dužnatější než typová forma. Dlouho proto přispívaly k záměnám s příbuznými pobřežními druhy. ^{1 3}

Stanoviště a rozšíření

Od mírné Evropy po jihozápadní Sibiř, Makaronésii a severní Afriku se podle POWO rozkládá původní areál. Druh roste na loukách, svazích, okrajích cest a obdělávaných či narušených pozemcích. Vyhledává neutrální až zásadité půdy a kyselým se zřetelně vyhýbá. ^{1 5}

Mimo tento původní evropský areál silenka nadmutá hojně zdomácněla v Severní a Jižní Americe, Austrálii, na Novém Zélandu a v Japonsku. Osídluje tam otevřená stanoviště podobná těm původním. Dosud pro ni není doložen invazní status. ³

Životní cyklus a rozmnožování

V mírném klimatu trvá kvetení od června do srpna a tvorba plodů pokračuje do září. Vzpřímená tobolka se otevírá šesti zahnutými zuby. Uvolňuje množství drobných hrbolkatých semen, která se rozptylují hlavně v okolí mateřské rostliny. ⁴

Rozmnožovací systém zvaný gynodioecie činí ze silenky nadmuté významný model evoluční biologie; u většiny ostatních hvozdíkovitých nemá obdobu. V jedné populaci žijí oboupohlavné rostliny společně s jedinci, kteří nesou pouze samičí květy a nevytvářejí žádný pyl. Mitochondriální geny přerušují tvorbu pylu, a vysvětlují tak rozdíl mezi oběma formami. Někteří jedinci tento účinek vyvažují jadernými geny obnovujícími plodnost. ^{7 8}

Konflikt mitochondriálního a jaderného genomu učinil z druhu modelový organismus evoluční genetiky již před několika desetiletími, dříve než veřejnost více poznala jeho jedlé mladé výhonky. Vědci dnes porovnávají mitochondriální transkriptomy, tedy soubory přepisovaných RNA, samičích a oboupohlavných květů. Hledají tak přesné geny odpovědné za cytoplazmatickou samčí sterilitu, při níž rostlina netvoří funkční pyl. ⁸

Využití a rizika

Mladé listy a výhonky sbírané před květem se v několika středomořských kuchyních jedí tepelně upravené. V Itálii se přidávají do risotta nebo smaží s česnekem, ve Španělsku do studeného gazpacha či rýže s collejas a na Kypru a Krétě se restují na olivovém oleji. ⁴

Rostlina obsahuje saponiny, které se do organismu špatně vstřebávají, ale ve velkém množství za syrova dráždí a jsou zvláště toxické pro ryby. Vaření podstatnou část těchto látek ničí. Právě proto tradiční kuchyňské postupy dávají přednost vařeným výhonkům. Kočky, psi a lidé nejsou při obvyklých konzumovaných množstvích považováni za ohrožené. ⁵

Tradičně se silenka nadmutá využívala také jako změkčující prostředek v koupelích nebo při vykuřování a její šťáva se přikládala při některých podrážděních očí. Tato využití dnes představují pouze etnobotanickou zajímavost, nikoli doporučení léčby. ⁵

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Flore Pleno je hlavní pěstovanou zahradní formou. Jde o plnokvětou selekci pobřežního ekotypu, kterou RHS uvádí pod Silene vulgaris subsp. maritima. Ostatní proměnlivost je především ekologická, tedy spojená s prostředím, spíše než okrasná. ⁴

Nejčastěji bývají zaměňovány následující rostliny:

• Silene latifolia, skutečně dvoudomý a chlupatý druh s méně síťnatým a méně výrazně nafouklým kalichem;
• Silene noctiflora, jednoletý druh lepkavý na dotek, jehož kalich zůstává protáhlý místo měchýřkovitého;
• pobřežní ekotypy někdy označované jako Silene uniflora, více poléhavé a dužnaté, přizpůsobené mořské tříšti;
• Stellaria media, ze stejné čeledi, ale tvořící plazivý koberec bez nafouklého kalichu a bez tak velkých květů.

Ve všech těchto případech pomáhá jediný společný znak: skutečně nafouklý, síťnatý a vytrvalý kalich silenky nadmuté spolu s lysými lodyhami a převážně večerním opylováním. Takový kalich nemá ani chlupatá Silene latifolia, ani na dotek lepkavá Silene noctiflora.

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Silene vulgaris (Moench) Garcke
• International Plant Names Index, Silene vulgaris (Moench) Garcke
• USDA GRIN Taxonomy for Plants, Silene vulgaris
• Royal Horticultural Society, Silene vulgaris - bladder campion
• Plants For A Future, Silene vulgaris
• Tela Botanica / eFlore, etnobotanické údaje o Silene vulgaris
• BMC Plant Biology, proměnlivost plastidových genomů gynodioecického druhu Silene vulgaris
• PMC, rozdílně exprimované geny společné dvěma typům cytoplazmatické samčí sterility u Silene vulgaris