Giant taro (Alocasia macrorrhizos, (L.) G.Don 1839)

Identita

Alocasia macrorrhizos (Alocasia macrorrhizos (L.) G.Don, 1839), mezinárodně také giant taro či giant alocasia, je trvalka rodu Alocasia z čeledi árónovitých (Araceae). POWO tento název přijímá a přiřazuje druh k rodu Alocasia. Missouri Botanical Garden vymezuje domovinu v Austrálii, Malesii a papuánské oblasti. ^{1 4}

Botanické jméno odkazuje na mohutný oddenek (macro- + rhiza), nikoli na listy. Rostlina v nádobě běžně překračuje 1,5 až 2,5 m a v tropech dosahuje 3 až 4 m. Pro určení je vědecké jméno spolehlivější než obchodní názvy: označení „sloní ucho“ a „giant taro“ se používají obecně pro více velkých alokázií a mohou mást už při nákupu. ^{3 5}

Poznávací znaky

Střelovité až srdčité listy dospělých rostlin často přesahují 1 m délky. Nesou je silné řapíky, které patří k nejdelším v rodu Alocasia. ^{3 5}

Pro odlišení od tara (Colocasia esculenta) je důležitější připojení řapíku než velikost listů. U Alocasia se řapík napojuje na čepel v místě zářezu a listy směřují vzhůru. U Colocasia je připojení více uprostřed čepele a listy se sklánějí k zemi. Nahromaděné báze řapíků s věkem tvoří vláknitý nepravý kmen vysoký až 1 m, který nikdy nedřevnatí. ^{8 4}

Brzy ráno lze pozorovat řady kapek podél okraje čepele. Tato gutace vzniká působením kořenového tlaku při vysoké vlhkosti. Nejde o chorobu, ale o projev dobře zavlaženého substrátu. ⁶

Užitečná taxonomie

Přijaté jméno podle POWO nese autorskou citaci (L.) G.Don. Carl von Linné zveřejnil bazionym Arum macrorrhizon roku 1753 a George Don druh přeřadil do Alocasia roku 1839. Často se objevují tato synonyma: ^{1 2}

• Colocasia macrorrhizos (L.) Schott, starší rodové zařazení
• Caladium macrorrhizon (L.) R.Br.
• Arum macrorrhizon L.
• Alocasia rapiformis (Roxb.) Schott

Zavádějící je název Alocasia macrorrhizos var. brisbanensis: patří do synonymie samostatného druhu Alocasia brisbanensis, nikoli Alocasia macrorrhizos. Záměna jmen tak vede k chybnému určení při nákupu. Spolehlivým vodítkem zůstává přijaté jméno POWO, odlišené od podobných jmen variet a obchodních označení. ¹

Stanoviště a rozšíření

Přirozené rozšíření zahrnuje střední Malesii (Borneo, Sulawesi, Moluky), Filipíny, Novou Guineu a Queensland, konkrétně skupinu Murrayových ostrovů v Torresově průlivu. ^{1 4}

V domovině roste druh na okrajích lesů a říčních březích, od nížin přibližně do 500 m nad mořem. Vyhledává vlhké půdy bohaté na organickou hmotu. Původ ve vodou nasycených půdách vysvětluje snášenlivost pravidelného zaplavování při pěstování. ^{6 5}

Dlouhá historie pěstování pro jedlou hlíznatou část stonku rozšířila druh do Tichomoří a na indický subkontinent. V USA zdomácnělo více alokázií na Floridě a při Mexickém zálivu. Podle oblasti se tam hodnotí jako okrasné až potenciálně invazní rostliny. ⁵

Životní cyklus a rozmnožování

Za tepla a vysoké vlhkosti roste rychle: v příznivé sezoně nový list pravidelně přeroste předchozí během několika týdnů. Při teplotách pod 18 °C se růst výrazně zpomaluje. ^{6 3}

Typické květenství árónovitých tvoří palice obklopená světlezeleným až krémovým toulcem, vysokým přibližně 20 až 25 cm. V interiéru kvete jen příležitostně, častěji na dospělých rostlinách v příznivém podnebí. ⁴

Nejčastější způsob množení je oddělování zakořeněných bazálních odnoží. Méně často se vysévají čerstvá semena při teplotě kolem 24 °C. Odnož oddělená bez vlastních kořenů se ujímá pomalu a první týdny zůstává citlivá. Studený přemokřený substrát podporuje její zahnívání. ⁶

Využití a rizika

Hlíznatá část stonku a báze stonků se jedí v některých kuchyních jihovýchodní Asie a Tichomoří po důkladném dlouhém vaření, které odstraňuje dráždivý účinek krystalů šťavelanu vápenatého. Syrová rostlina je dráždivá a ke konzumaci nevhodná. ⁶

Veškeré čerstvé části obsahují nerozpustné rafidy šťavelanu vápenatého. Při žvýkání či požití uvádí ASPCA u koček, psů a koní podráždění úst, nadměrné slinění, zvracení a obtížné polykání. Kontakt se šťávou může vyvolat i zánět kůže. ⁷

Pro interiéry a zimní zahrady má druh především okrasnou hodnotu díky objemu a povrchu listů. V bezmrazém podnebí může vyplnit stinný záhon nebo lemovat vodní plochu, protože snáší půdy nasycené vodou. ^{5 3}

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Zahradnická označení neznamenají vždy ustálené kultivary. Variegata má krémově bíle mramorované listy, často nestálé podle množství světla. Stingray má čepel zúženou do špičky připomínající rejnoka. Borneo Giant označuje v obchodech výrazně velkolistou formu, která ne vždy přesně odpovídá typické podobě druhu. ^{8 5}

Často zaměňované rostliny zahrnují:

• pravé taro (Colocasia esculenta), s převislými štítovitými listy a připojením řapíku blíže středu ;
• Alocasia brisbanensis, samostatný druh navzdory podobnému synonymnímu jménu ;
• Xanthosoma sagittifolium, další velká árónovitá rostlina s jedlou hlíznatou částí a méně výraznými hlavními žilkami.

Společné obchodní označení „sloní ucho“ zahrnuje více rodů. Pro určení přesného druhu proto zůstává vědecké jméno spolehlivější než název na prodejním štítku.

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Alocasia macrorrhizos (L.) G.Don
• GBIF Backbone Taxonomy, Alocasia macrorrhizos
• Royal Horticultural Society, Alocasia macrorrhizos
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Alocasia macrorrhizos
• NC State Extension Gardener Plant Toolbox, Alocasia, giant taro
• Plants For A Future, Alocasia macrorrhizos
• ASPCA, údaje o toxicitě rodu Alocasia
• University of Wisconsin Extension, sloní uši: Colocasia, Alocasia a Xanthosoma