Japanese laurel (Aucuba japonica, Thunb. 1783)

Aucuba japonica je stálezelený dvoudomý keř z čeledi Garryaceae, původem z vlhkých lesů východní Asie. Dobře snáší hluboký stín i městské znečištění. Tvoří husté keře s kožovitými listy, někdy žlutě skvrnitými; červené plody se objevují pouze na opylených samičích rostlinách.

Číst dál
Vědecký názevAucuba japonica
RodAucuba
ŘádGarryales

Japanese laurel, Spotted laurel a Gold dust plant

Základní údaje
Toxicita
Opatrnost : lidé včetně dětí, kočky a psi
Náročnost péče
Nízká
Typ rostliny
Zahradní keř · Stálezelený keř
Typ listů
Stálezelené
Délka života
Vytrvalá
Země původu
JaponskoJižní KoreaČínaTchaj-wan
Stanoviště
Vlhké lesy s živnou půdou, stinné rokle, křoviny a břehy vodních toků
Sezónnost
Doba kvetení
Jaro
Doba sklizně
PodzimZima
Růst
Období klidu
Bez období klidu
Rychlost růstu
3/10
Doba do dospělosti
Hustý plodící keř vzniká během několika let, růst je pomalý
Množení
Řízkování, Hřížení
Klima a voda
Teplota
Mrazuvzdornost
Odolnost vůči větru
Dobrá, snáší městské znečištění i slaný pobřežní vítr
Vlhkost
40–70 %
Zálivka
Velmi málo
Málo
Středně
Vysoká
Velmi vysoká
Odolnost vůči suchu
Ano
Půda
pH půdy
Typy půdy
Propustná půda, Živná půda, Jíl, prach nebo písek
Zasolená půda
Tolerováno
Světlo a umístění
Světelné podmínky

Umístěte na nepřímé světlo nebo do zastíněné místnosti.

Stín až polostín, snáší trochu mírného slunce.
Interiér
Veranda
Exteriér
Stinná terasa, Polní živý plot
Nádoby
Terakota, Propustný květináč
Vzhled
Výška150–300 cmŠířka150–250 cm
Listy
ZelenáŽlutá
Aucuba japonica: původ a využití — listy 1
Aucuba japonica: původ a využití — listy 2
Aucuba japonica: původ a využití — listy 3
Aucuba japonica: původ a využití — listy 4
Aucuba japonica: původ a využití — listy 5
Květy
FialováHnědáVelikost0.4–0.8 cm
Aucuba japonica: původ a využití — květy 1
Aucuba japonica: původ a využití — květy 2
Aucuba japonica: původ a využití — květy 3
Aucuba japonica: původ a využití — květy 4
Aucuba japonica: původ a využití — květy 5
Plody
ČervenáVelikost1–1.5 cm
Aucuba japonica: původ a využití — plody 1
Aucuba japonica: původ a využití — plody 2
Aucuba japonica: původ a využití — plody 3
Aucuba japonica: původ a využití — plody 4
Aucuba japonica: původ a využití — plody 5
Habitus
Aucuba japonica: původ a využití — habitus 1
Aucuba japonica: původ a využití — habitus 2
Aucuba japonica: původ a využití — habitus 3
Aucuba japonica: původ a využití — habitus 4
Aucuba japonica: původ a využití — habitus 5
Kůra
Zelená
Aucuba japonica: původ a využití — kůra 1
Aucuba japonica: původ a využití — kůra 2
Aucuba japonica: původ a využití — kůra 3
Aucuba japonica: původ a využití — kůra 4
Aucuba japonica: původ a využití — kůra 5

Celosvětové rozšíření

Původní areál Aucuba japonica zahrnuje východní Asii: jihovýchodní Čínu, Tchaj-wan, Koreu a Japonsko. Roste tam ve vlhkém lesním podrostu. Od roku 1783 se pěstuje v Evropě a rozšířila se jako zahradní keř mírného pásma. V mírném oceánickém podnebí místy zplaňuje; ve Francii není považována za invazní.

  • Původní4
  • Zavlečená2
  • Japonsko
  • Jižní Korea
  • Čína
  • Tchaj-wan
  • Spojené království
  • Irsko

Šestiúhelníky: oblasti, kde se rostlina vyskytuje. Zelené body: původní areál.1

Identita

Aucuba japonica (Aucuba japonica Thunb., 1783) je stálezelený dvoudomý keř z čeledi Garryaceae. Jméno rodu pochází z japonského slova aokiba, které botanik Carl Peter Thunberg při popisu druhu roku 1783 polatinštil. Druhové jméno japonica odkazuje na Japonsko. 1 7

Kožovité lesklé listy vedly v některých jazycích k pojmenováním připomínajícím vavřín. S pravým vavřínem (Laurus nobilis) ani s bobkovišní (Prunus laurocerasus) však tento keř blízce příbuzný není. Podobnost lidových jmen neznamená příslušnost ke stejné čeledi. 4 6

Poznávací znaky

Keř druhu Aucuba japonica bývá zaoblený a hustý, vysoký 1,5 až 3 m, u starých jedinců výjimečně až 4 m. Vstřícné kožovité lesklé listy jsou eliptické až kopinaté, dlouhé 8 až 20 cm, s hrubými zuby v horní polovině čepele. Základní druh má listy zelené, zahradní kultivary často žlutě skvrnité. 3 7

Dvoudomost znamená, že samčí a samičí květy rostou na různých jedincích. Drobné hnědopurpurové čtyřčetné květy se otevírají v březnu a dubnu. Na samčích rostlinách tvoří vzpřímené laty, na samičích kratší svazečky v úžlabí listů. Běžný jedinec tedy nenese oba typy květů současně. 2 4

Nápadným poznávacím znakem je vejcovitá jasně červená peckovice, velká přibližně 1 až 1,5 cm. Objevuje se jen na opylených samičích rostlinách a často vydrží přes zimu do dalšího jara. Chybějící plody nemusí znamenat nemoc: rostlina může být samčí nebo bez vhodného opylovače. 7 4

Užitečná taxonomie

Zařazení rodu Aucuba se v minulosti měnilo. Nejprve patřil do Cornaceae, později do samostatné čeledi Aucubaceae a dnes je řazen do Garryaceae v řádu Garryales. Tyto změny neovlivňují poznávání živé rostliny, vysvětlují však starší údaje v zahradnické literatuře. 1 8

U tohoto druhu bylo popsáno několik botanických variet a forem; v související botanické nomenklatuře se objevují také tato jména:

  • Aucuba japonica var. borealis Miyabe & Kudô, botanická varieta
  • Aucuba japonica var. japonica, nominátní varieta
  • Aucuba japonica f. variegata (Dombrain) Rehder, panašovaná forma
  • Aucuba himalaica Hook.f. & Thomson, příbuzný druh

Botanická jména je třeba odlišit od zahradních označení Crotonifolia či Golden King. Ta patří šlechtěným kultivarům, nikoli samostatným botanickým taxonům. Stálým vodítkem při určování zůstává přijaté vědecké jméno Aucuba japonica. 1 2

Stanoviště a rozšíření

Ve východní Asii leží původní areál v jihovýchodní Číně, na Tchaj-wanu, v Koreji a Japonsku. Keř roste v živném vlhkém lesním podrostu, v roklích, křovinách a u zastíněných vodních toků. 1 3

Evropská historie pěstování začala roku 1783, kdy školkař John Graeffer přivezl do Anglie jediný panašovaný samičí klon. Bez samce tato linie téměř osmdesát let neplodila. Teprve dovozy Roberta Fortunea a dalších sběratelů v 50. a 60. letech 19. století přinesly do Anglie samčí rostliny; první plody ukázal školkař Standish v roce 1864. 7

Zahradní výsadby se od té doby rozšířily po Evropě, Severní Americe i dalších oblastech. V některých mírných oceánických podnebích druh místy zplaňuje. Ve Francii není uváděn jako invazní a zůstává především zahradní rostlinou. 9 2

Životní cyklus a rozmnožování

Rozmnožování závisí na odděleném pohlaví rostlin: každý běžný jedinec má květy jediného pohlaví a plody tvoří pouze samice opylené blízkým samcem. Samostatně vysazená běžná rostlina proto bez partnera neplodí bez ohledu na věk či péči; zvláštnost kultivaru Rozannie je popsána níže. 7 2

Jarní květy se podle oblasti objevují v březnu a dubnu. Hmyz přenáší pyl mezi blízkými samčími a samičími keři. Plody dozrávají na podzim a často zůstávají celou zimu, protože místní fauna je nepovažuje za příliš lákavé. 4 2

Nejspolehlivější pěstitelskou metodou množení je řízkování polodřevitých stonků od září do února. I malý úsek větévky snadno zakoření bez zvláštního ošetření. Funguje také hřížení, při němž však oddělení nové rostliny vyžaduje přibližně dvanáct měsíců. 5 7

Využití a rizika

Okrasné využití tohoto keře má dlouhou historii. Koncem 19. století se v Anglii stal běžnou součástí předměstských zahrad díky odolnosti vůči uhelnému kouři a stínu velkých stromů. Londýnští pouliční prodejci jej nabízeli v květináčích. 7 2

Dnes slouží jako kostra zastíněných záhonů, volný živý plot pod hustými korunami stromů i rostlina do chráněné nádoby v chladném podnebí. Snáší vápnité půdy, jíl i písek, a vyplňuje tak místa, kde se mnoha jiným keřům nedaří. 5 3

Iridoidní glykosidy aukubosid a aukubin obsahuje celá rostlina, nejvíce však plody. Francouzské toxikologické středisko ve sledovaném období zaznamenalo 78 požití plodů oproti 2 požitím listů. Požití plodů obvykle vyvolává nevolnost, zvracení a bolesti zažívacího ústrojí; průběh bývá mírný. 6 4

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Zahradní kultivary se rozlišují především podle pohlaví a panašování. Crotonifolia je samičí a plodící, Golden King samčí, neplodící a využitelný jako opylovač; oba mají výrazné zlaté skvrny. Samičí Rozannie je samosprašná a plodí bez partnera, což je u tohoto dvoudomého druhu neobvyklé. Salicifolia má úzké zelené listy zcela bez skvrn. 2

Nejčastější záměny se týkají těchto rostlin:

  • Prunus laurocerasus, bobkovišeň s listy vonícími po hořkých mandlích a výrazně vyšší kyanogenní toxicitou;
  • Laurus nobilis, kuchyňský vavřín, který přes podobná lidová jména není blízce příbuzný;
  • Skimmia japonica, další dvoudomý keř lesního podrostu s červenými plody, ale z čeledi Rutaceae.

Listy bez vůně, oddělené pohlaví běžných jedinců a mimořádná tolerance hlubokého stínu jsou nejspolehlivější vodítka k odlišení tohoto keře od podobných rostlin. 4 1

Hlavní zdroje

Časté otázky

Je Aucuba japonica jedovatá?

Celá rostlina obsahuje iridoidní glykosidy aukubosid a aukubin, nejvíce v plodech. Francouzské toxikologické středisko zaznamenalo za sledované období 78 požití plodů a pouze 2 požití listů. Příznaky bývají většinou mírné a týkají se zažívání.

Proč Aucuba japonica netvoří plody?

Druh je dvoudomý. Plodí pouze samičí rostliny opylené samcem v okolí. Výjimkou je samosprašný kultivar Rozannie, který plodí i samostatně.

Jaké stanoviště vyhovuje Aucuba japonica?

Nejlépe jí vyhovuje hluboký stín až polostín, i pod hustými korunami stromů, kde jiné keře obtížně rostou. Přímé horké slunce, zejména odpolední, listy popaluje a způsobuje jejich černání.

Snáší Aucuba japonica znečištění a vápnitou půdu?

Ano, jde o dlouho známé přednosti. Ve viktoriánských londýnských zahradách se rozšířila díky odolnosti vůči uhelnému kouři. Snáší vápnité půdy, jíl i písek.

Jak se Aucuba japonica množí?

Nejsnazší a nejspolehlivější je řízkování polodřevitých stonků od září do února. I malý úsek větévky snadno zakoření bez zvláštního vybavení.

Jak se Aucuba japonica liší od bobkovišně?

Přes podobná cizojazyčná lidová jména nejde o blízce příbuzné druhy. Bobkovišeň patří do čeledi růžovitých a její listy voní po hořkých mandlích. Aucuba japonica z čeledi Garryaceae má listy bez vůně a hustší růst.

Jak velká Aucuba japonica dorůstá?

Dospělá rostlina obvykle dosahuje výšky 1,5 až 3 m a podobné šířky, výjimečně až 4 m. Díky pomalému růstu lze keř snadno udržovat bez častého řezu.

Podobné rostliny

Pokud si nejste jisti toxicitou rostliny, poraďte se s botanikem nebo veterinářem.