Čekanka obecná (Cichorium intybus, L. 1753)

Identita

Čekanka obecná (Cichorium intybus L., 1753) je vytrvalá bylina rodu Cichorium z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Anglicky se označuje také jako Chicory. Druh Cichorium intybus je předkem většiny pěstovaných čekanek od witloofu přes radicchio po kořenovou čekanku. ^{1 2}

Pěstování čekanky je doloženo již ze starověku: Plinius starší ji v díle Naturalis historia popisuje jako zeleninu s mnohostranným využitím. Její pražený kořen po staletí nahrazuje kávu, zvláště při nedostatku kávových zrn. ^{8 4}

Poznávací znaky

Zpočátku vytváří Cichorium intybus přízemní růžici zubatých až hluboce laločnatých listů podobnou pampelišce. Laloky čekanky však směřují ven z růžice, zatímco u pampelišky k jejímu středu. Později vyrůstá tuhá vzpřímená, silně větvená lodyha vysoká 60 cm až 1,5 m. ^{3 4}

Horní listy jsou výrazně menší než přízemní, přisedlé a objímají lodyhu. Po poranění čekanka roní mléčnou šťávu; má silný, světle hnědý a dužnatý kůlový kořen. ^{4 5}

Nápadné nebesky modré úbory, někdy bílé nebo růžové, dosahují průměru až 4 cm. Otevírají se za ranního slunce a zavírají časně odpoledne či za deště. Každý kvete jediný den; následující den jej nahrazuje nové poupě výše na téže lodyze. ^{2 3}

Užitečná taxonomie

Carl von Linné popsal čekanku roku 1753 jako Cichorium intybus L.; toto jméno je přijímáno dodnes. Rod Cichorium zahrnuje několik středomořských a eurasijských druhů a stejně jako saláty a pampelišky patří do tribu Cichorieae v čeledi Asteraceae. ^{1 7}

Pěstované formy často nesou jména botanických variet, která je třeba odlišovat od obchodních označení:

• Cichorium intybus var. foliosum (Hegi) Janch., skupina witloof pro bílé puky;
• Cichorium intybus var. sativum Gaudin, skupina pěstovaná pro kávovinové kořeny;
• Cichorium intybus var. endivia (L.) Mérat, jméno někdy zaměňované s endivií, samostatným druhem;
• Cichorium intybus subsp. pumilum (Jacq.) Ball, menší středomořský poddruh.

Rozhodujícím údajem zůstává přijaté jméno Cichorium intybus. Zahradnické skupiny jako witloof nebo radicchio jsou výběry téhož druhu, nikoli samostatné druhy. ^{1 2}

Stanoviště a rozšíření

Přirozené rozšíření čekanky sahá od Evropy do střední Asie a západního Himálaje, zahrnuje také Makaronésii a severní Afriku. Metropolitní Francie je součástí tohoto původního areálu a druh je tam velmi běžný. ^{1 5}

Nejčastěji osidluje okraje cest, úhory, svahy a suché až mírně vlhké louky. Často roste na vápnitých či zhutnělých půdách, do nichž proniká hlubokým kůlovým kořenem. ^{6 5}

V Severní Americe je Cichorium intybus široce zdomácnělá od koloniálního období. Roste především podél silnic a na narušených půdách, aniž by pronikala do zachovalých přírodních stanovišť. Colorado ji místně řadí mezi regulované plevele; toto pravidlo se nevztahuje na její původní areál. ^{4 6}

Životní cyklus a rozmnožování

Vytrvalá čekanka vytváří v prvním roce růžici a poté květonosnou lodyhu. Dospívá podle podmínek za jeden až dva roky; následně každý rok na jaře znovu obrůstá z kůlového kořene. ^{2 6}

Období kvetení trvá od května do října. Ráno otevřené úbory lákají množství opylujícího hmyzu a odpoledne se zavírají. Po opylení vytvářejí drobné suché nažky, které roznáší vítr nebo zvířata. ^{3 2}

Při přímém výsevu od dubna do června klíčí semena za jeden až dva týdny. Některé kořenové výběry se množí i kořenovými řízky. Na využití kořene stojí rychlení witloofu: na podzim vyrytý kořen v teple a úplné tmě za několik týdnů vytvoří nové bílé křupavé puky. ^{5 2}

Využití a rizika

Hlavní využití druhu Cichorium intybus je potravinářské. Kořen obsahuje inulin, až 40 % suché hmotnosti, a po staletí se praží jako náhražka kávy. Mladé listy se jedí syrové v salátu nebo vařené, často se bělením snižuje jejich hořkost. ^{5 7}

Tradiční léčitelství využívá čekanku pro účinky na trávení, močopudné působení a játra. Novější studie ukazují příznivý bezpečnostní profil bez známek výrazné toxicity u potkanů, ale připomínají obvyklou opatrnost u lidí alergických na hvězdnicovité. ^{7 5}

Jako pícnina se čekanka pro běžnou pastvu ukázala příliš hrubá. Pokusy u ovcí však zaznamenaly výrazně nižší vylučování vajíček parazita Haemonchus contortus. Účinek se připisuje hořkým seskviterpenovým laktonům laktucinu a laktukopikrinu. ^{6 7}

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Pěstované formy jsou výběry ze společného genofondu. Witloof, tedy bruselská čekanka, vzniká rychlením ve tmě, vyvinutým v Belgii v 19. století: kořen v teple bez světla vytváří bílý křupavý puk. Italské radicchio s purpurovými listy v pevné hlávce a cukrová čekanka s protáhlou, méně hořkou hlávkou dokládají tutéž zahradnickou rozmanitost. ^{2 5}

K častým záměnám dochází s těmito rostlinami:

• Taraxacum, pampeliška, jejíž mladá růžice připomíná čekanku, ale každý úbor vyrůstá na jediném dutém nevětveném stvolu, zatímco Cichorium intybus má tuhou a silně větvenou lodyhu;
• Cichorium endivia, endivie, samostatný listový druh někdy zaměňovaný kvůli společnému francouzskému označení s witloofem.

Nebesky modré úbory, silně větvená lodyha a přízemní listy s laloky směřujícími ven zůstávají nejspolehlivějšími znaky k potvrzení druhu Cichorium intybus. ^{3 4}

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Cichorium intybus L.
• Royal Horticultural Society, Cichorium intybus, čekanka
• Missouri Botanical Garden, Cichorium intybus
• University of Wisconsin Extension, čekanka, Cichorium intybus
• Plants For A Future, Cichorium intybus
• Utah State University Extension, čekanka, pastevní rostliny
• Tradiční využití, fytochemie, farmakologie a toxikologie Cichorium intybus
• Plinius starší, Naturalis historia, kniha XX, o intybu