Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum, L. 1753)

Identita

Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum L., 1753) je opadavý keř rodu Daphne z čeledi vrabečnicovitých (Thymelaeaceae). K jeho lidovým jménům patří vlčí lýko, vlčí pepř a divoký pepř; v cizojazyčné literatuře také Mezereon a February daphne. Rodové jméno vychází ze starořeckého daphné, vavřín, a připomíná nymfu proměněnou ve vavřín při útěku před Apollónem. Linné je zvolil kvůli podobnosti listů s vavřínem vznešeným (Laurus nobilis). Obě rostliny však patří do odlišných čeledí a podobají se pouze tvarem listů. ¹

Druhové jméno mezereum prošlo delší cestou: přes středoanglické mizerion a středověké latinské mezereon vede k arabskému māzariyūn a dále k perštině. Perské označení spojovalo kůru se zlatavou barvou a vztahovalo se ke kůře a plodům rostliny. ⁵

Poznávací znaky

Nápadným poznávacím znakem je časné kvetení: již od ledna, někdy až do března, pokrývají holé větve drobné trubkovité květy se čtyřmi cípy. Vyrůstají po 2 až 4 podél loňského dřeva, jsou růžové až sytě purpurové a silně voní, přestože keř dosud nemá listy. ^{2 6}

Vzpřímený, málo větvený keř dorůstá 1 až 1,5 m a přibližně stejné šířky. Střídavé, obkopinaté listy jsou asi 4 až 9 cm dlouhé, matně zelené, někdy šedavé. Objevují se teprve po odkvětu a na podzim opadávají. ^{6 3}

V létě se místo květů vyvíjejí kulovité peckovice o průměru asi 1 cm, za zralosti jasně červené. Jejich barva kontrastuje se zelenými listy a umožňuje keř poznat z dálky i dlouho po zimním kvetení. ³

Užitečná taxonomie

Za přijaté jméno považují POWO/WCVP Daphne mezereum L. Vedle nominátního poddruhu subsp. mezereum rozlišují kavkazský poddruh subsp. rechingeri (Wendelbo) Halda, omezený na Zakavkazsko a sever Íránu. ¹

V zahradnické literatuře dlouho kolovaly samostatné názvy několika forem a variet, které jsou dnes řazeny mezi synonyma:

• Daphne mezereum f. alba (Weston) Rehder (historické synonymum)
• Daphne mezereum var. rubra Aiton (historické synonymum)
• Daphne mezereum f. plena C.K.Schneid. (historické synonymum)
• Daphne mezereum var. grandiflora Jacques (historické synonymum)

Rod Daphne zahrnuje přes 90 eurasijských a středomořských druhů. Některé z nich, například Daphne laureola a Daphne cneorum, mají podobný keřovitý vzrůst a jsou rovněž jedovaté. ¹

Stanoviště a rozšíření

Přirozené rozšíření zahrnuje většinu Evropy od Skandinávie a Pyrenejí po Kavkaz, západní Asii a jihozápadní Sibiř. Izolované populace zasahují až do severního Íránu. ¹

Francouzské populace se soustřeďují do vápnitých oblastí východu a jihu: na plošiny Côte-d’Or, Haute-Marne a Lotrinska, do Jury, Alp, Pyrenejí, Vogéz a Francouzského středohoří. V nížinách a Pařížské pánvi je druh podstatně vzácnější. ⁷

Typickým stanovištěm je svěží podrost smíšených lesů s půdou bohatou na báze, často vápnitou, v polostínu. Do Severní Ameriky byl lýkovec dovezen jako okrasný keř a místy zplaněl, například u Niagarských vodopádů, ve svěžích lesích podobných původnímu prostředí. ^{4 6}

Životní cyklus a rozmnožování

Časné květy na bezlistých větvích navštěvují opylovači aktivní již koncem zimy. Po oplození vznikají peckovice, které dozrávají od června do srpna a mění barvu ze zelené na jasně červenou. ⁴

Nejlépe klíčí čerstvá semena vysetá ihned po sklizni. Jinak potřebují 8 až 12 týdnů teplé stratifikace a poté 12 až 14 týdnů chladu; někdy vzejdou až více než rok po výsevu. Alternativou je řízkování stonků, které postupuje pomaleji než u většiny keřů používaných do živých plotů. ⁴

Přesazování snáší zakořeněný lýkovec velmi špatně: po přemístění často chřadne bez zjevné příčiny. Školky jej proto obvykle prodávají v kontejnerech, nikoli prostokořenný. Podobný náhlý úpadek mohou vyvolat také některé virózy, nezávisle na zálivce či osvětlení. Zvlášť citlivý zůstává kultivar Autumnalis, množený roubováním místo výsevu. ^{2 6}

Využití a rizika

Pro okrasu se lýkovec vysazuje do světlého podrostu nebo jako solitéra. Vonné květy vynikají v období, kdy kvete jen málo jiných keřů. ³

Jedovaté jsou všechny části rostliny, nejvyšší koncentrace dafnetoxinu a mezereinu jsou v kůře a plodech. Požití vyvolává pálení úst, nadměrné slinění, zvracení a někdy krvavý průjem; kontakt mízy s pokožkou může způsobit puchýře. Již dvě bobule mohou vážně otrávit dítě, přibližně deset dospělého člověka. ^{5 8}

V minulém lidovém léčitelství se sušená kořenová kůra používala jako dráždivý a puchýřotvorný prostředek při revmatismu a špatně se hojících vředech. Toto použití bylo opuštěno kvůli příliš úzkému rozmezí mezi účinnou a jedovatou dávkou. Spíše okrajové využití měly také semena bohatá na mastný olej a kůra, listy i plody poskytující žluté až zelenohnědé barvivo. ⁴

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Zahradní formy se podobají planému typu: Alba má bílé květy a žluté plody a na rozdíl od purpurové formy si při výsevu zachovává znaky. Autumnalis kvete již na podzim, ale plodí zřídka a množí se převážně roubováním. ^{6 2}

Při určování v přírodě lze lýkovec zaměnit zejména se dvěma blízkými druhy:

• Daphne laureola, stálezelený lýkovec s nenápadnými zelenožlutými květy, rovněž jedovatý;
• Daphne cneorum, nízký poléhavý keřík s vonnými květy, výrazně menší než lýkovec jedovatý.

Nejspolehlivějším vodítkem je kvetení na holých větvích koncem zimy. Ani jeden ze zmíněných příbuzných druhů tento znak nesdílí v takové míře.

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Daphne mezereum L.
• Royal Horticultural Society, Daphne mezereum – lýkovec jedovatý
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Daphne mezereum
• Plants For A Future, Daphne mezereum
• North Carolina State Extension Gardener Plant Toolbox, Daphne mezereum
• Trees and Shrubs Online, Daphne mezereum
• INPN / MNHN, Daphne mezereum L., 1753
• ASPCA, záznam o toxicitě rodu Daphne