Zimolez ovíjivý (Lonicera periclymenum, L. 1753)

Identita

Zimolez ovíjivý (Lonicera periclymenum L., 1753), známý anglicky jako woodbine, je ovíjivá dřevnatá liána rodu Lonicera z čeledi zimolezovitých (Caprifoliaceae). Rodové jméno připomíná Adama Lonitzera, německého botanika 16. století. Druhové jméno periclymenum má řecký původ a odkazuje k ovíjení rostliny kolem opory. ^{1 8}

Ve Spojeném království je Lonicera periclymenum jediným skutečně původním druhem zimolezu. Shakespeare jej ve Snu noci svatojánské dvakrát zmiňuje pod jménem woodbine. Jeho známost souvisí především s vůní, která zesiluje po setmění. ⁷

Poznávací znaky

Opadavá liána Lonicera periclymenum má tenké, dřevnaté a duté stonky, které se kolem opory ovíjejí doleva, bez úponků a příčepivých orgánů. Běžně dosahuje výšky 3–8 m a šířky 2–4 m. Dobře zakořeněná rostlina roste rychle. ^{3 8}

Vstřícné, vejčité až eliptické listy mají krátký řapík nebo jsou přisedlé. Jejich báze zůstávají oddělené i těsně pod květy. Trubkovité dvoupyské květy tvoří husté přesleny po 4–17 květech na koncích větví a měří 3–5 cm. Při rozkvětu jsou krémově bílé až nažloutlé, často zvenčí červenofialově naběhlé; stárnutím žloutnou. ^{7 3}

Nenápadná denní vůně v noci zesiluje a láká noční motýly s dlouhým sosákem. Jen ti dosáhnou k nektaru na dně květní trubky. Následující jasně červené bobule vyrůstají v malých skupinách a dozrávají koncem léta a na podzim. ⁷

Užitečná taxonomie

POWO/WCVP uznává jméno Lonicera periclymenum L., zveřejněné roku 1753 v díle Species Plantarum. Bylo popsáno několik regionálních variet a forem, zejména na Pyrenejském poloostrově a v Maroku. Tamní rostliny se někdy oddělují jako Lonicera periclymenum subsp. hispanica (Boiss. & Reut.) Nyman. ^{1 2}

Listy u květů druhu Lonicera periclymenum zůstávají vždy oddělené. U příbuzného druhu Lonicera caprifolium horní listy srůstají v límec objímající stonek. Tento rozdíl ve stavbě listů bývá při určování v terénu zřetelnější než barva květů. ⁴

Stanoviště a rozšíření

Západní a jižní Evropa tvoří jádro původního areálu, který sahá od jižní Skandinávie po Maroko a na východě pokračuje do Turecka a na Kavkaz. Ve Francii druh roste téměř všude kromě středomořské oblasti, kde jej střídají zimolezy lépe přizpůsobené suchému létu. ^{7 8}

Na přirozených stanovištích osidluje lesní okraje, polní meze, houštiny a stinné křoviny; silně vápenitým půdám se zpravidla vyhýbá. V zahradách je výrazně tolerantnější a roste v jílovité, hlinité i písčité půdě, s obsahem vápníku i bez něj. ^{4 3}

Bobule lákají drozdy a hýly, kteří po strávení plodů rozšiřují semena. Plšík lískový používá vláknitou kůru k výstavbě letního hnízda a pije nektar z květů. Mimo původní areál se zimolez ovíjivý pěstuje jako okrasná rostlina a jen zřídka se uvádí jako problematický. Liší se tím od druhu Lonicera japonica, invazního v několika oblastech mírného pásu. ⁷

Životní cyklus a rozmnožování

Květy se objevují od června do září, v mírném klimatu někdy až do prvních mrazů. Jsou oboupohlavné a samosprašné. Opylují je především noční motýli s dlouhým sosákem, kteří jako jediní dosáhnou na nektar hluboko v květní trubce; včely medonosné k němu mají do značné míry zamezený přístup. ^{4 7}

Jasně červené bobule dozrávají koncem léta a na podzim v malých skupinách. Jednotlivé plody mají průměr přibližně 8 mm. V zahradnictví se množí hlavně stonkovými řízky s uzlem, odebíranými v létě z polovyzrálých výhonů. Je to rychlejší a spolehlivější než výsev, jehož vzcházení je i po chladové stratifikaci pomalé a nepravidelné. ^{8 4}

Využití a rizika

Okrasné využití zahrnuje popínání zdí, pergol, pletivových plotů a starých mezí v přírodních zahradách či zahradách podporujících živočichy. Osvědčené pěstitelské pravidlo zní: kořeny ve stínu, vrchol na slunci nebo v lehkém polostínu. ^{3 5}

Sušené květy se v minulosti používaly v lidových čajích proti kašli a dýchacím obtížím. Červené bobule jsou mírně jedovaté; větší množství má u člověka projímavý účinek. Za jedovaté se považují i pro psy a kočky, proto nepatří do dosahu malých dětí. ^{4 8}

Závažné zdravotní potíže rostlinu obvykle nepostihují, může ji však napadat zimolezová mšice, třásněnky, molice a padlí. Padlí se rozvíjí zejména při nedostatku vody u kořenů a ve stojatém vzduchu uvnitř příliš hustého porostu. ⁵

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

V zahradnictví převládají dva kultivary: 'Serotina' s časným a dlouhým kvetením a zvenčí červenofialovými květy a 'Graham Thomas', který kvete později a jehož krémově bílé květy přecházejí do zlatožluté. Oba získaly Award of Garden Merit od Royal Horticultural Society. ³

Při určování lián v živých plotech vzniká několik záměn. Asijský, poloopadavý Lonicera japonica se ovíjí stejným směrem, mimo původní areál však na rozdíl od zimolezu ovíjivého může být invazní. Clematis vitalba šplhá pomocí řapíků místo ovíjení stonku. Hedera helix se upevňuje příčepivými vzdušnými kořeny, tedy zcela jiným způsobem. ⁷

Právě způsob přichycení, více než samotná barva květů či bobulí, patří k nejspolehlivějším znakům pro celoroční rozpoznání druhu Lonicera periclymenum v terénu.

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Lonicera periclymenum L.
• International Plant Names Index, Lonicera periclymenum L.
• Royal Horticultural Society, Lonicera periclymenum (wd)
• Plants For A Future, Lonicera periclymenum
• NC State Extension Gardener Plant Toolbox, Lonicera periclymenum
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Lonicera periclymenum
• Wikipedia (EN), Lonicera periclymenum
• Wikipedie (FR), zimolez ovíjivý