parocie perská (Parrotia persica, (DC.) C.A.Mey. 1831)

Identita

parocie perská (Parrotia persica (DC.) C.A.Mey., 1831) je opadavý strom nebo velký keř z čeledi vilínovitých (Hamamelidaceae), příbuzný rodu Hamamelis. Přibližně po třiceti letech se hladká šedá kůra začíná rozpadat do krémových, zelených a hnědých plátů; druh tak lze poznat i v zimě bez listů a květů. Ženevský botanik Augustin Pyramus de Candolle jej poprvé popsal roku 1830 jako Hamamelis persica. ^{1 2}

O rok později oddělil Carl Anton von Meyer samostatný rod Parrotia. Věnoval jej příteli a předchůdci na univerzitě v Dorpatu, baltskoněmeckému přírodovědci Friedrichu Parrotovi. Ten roku 1829 uskutečnil první doložený výstup na Ararat nedaleko přirozeného areálu stromu. ⁷

Anglické jméno Persian ironwood, stejně jako francouzská označení „arbre de fer“ a „bois de fer“, odkazuje na tvrdé a husté dřevo. Podobné přezdívky označující železné dřevo mají v různých zemích i jiné, nepříbuzné druhy. ⁵

Poznávací znaky

V zimě po opadu listů poskytuje kůra nejzřetelnější poznávací znak, spolehlivější než dosud mladá silueta či neustálený vzrůst. Zprvu hladká a šedá, později se rozpadá do nepravidelných krémových, zelených, šedých a hnědých plátů. Mozaikovitá kresba se zvýrazňuje přibližně po třicátém roce, při dosažení plné dospělosti. ^{6 4}

Jednoduché střídavé listy parocie měří 6–10 cm, jsou vejčité až podlouhlé, s vlnitým, hrubě zubatým okrajem. Na jaře raší červenopurpurové, v létě se leskle zelenají a na podzim podle osvětlení žloutnou, oranžoví, červenají či purpuroví. Na jednom stromě se tak setkává několik barev. ^{7 5}

Bezkorunní květ tvoří hustý svazeček červených tyčinek široký přibližně 1 cm, obklopený hnědavými plstnatými listeny. Rozvíjí se na holých větvích koncem zimy před olistěním; pomáhá s určením, když samotná kůra nestačí. ^{6 4}

Pěstované stromy běžně dorůstají 4–12 m a mívají vícekmenný keřovitý nebo jednokmenný zaoblený tvar. V přirozených lesích některé exempláře přesahují 20 m. Růst zůstává pomalý až středně rychlý. ^{7 4}

Užitečná taxonomie

Uznávané vědecké jméno je Parrotia persica (DC.) C.A.Mey.; výchozím jménem, tedy bazionymem, je:

• Hamamelis persica DC., 1830, původní vědecké jméno

Rod Parrotia zahrnuje už jen jeden další uznávaný druh, endemit východní Číny:

• Parrotia subaequalis (Hung T.Chang) R.M.Hao & H.T.Wei, 1998, čínský příbuzný druh

Čínská parocie byla dlouho pokládána za pouhou varietu Parrotia persica. Samostatným druhem se stala podle morfologických a chromozomálních znaků; od íránského areálu ji dělí téměř 8 000 km. ^{1 8}

Stanoviště a rozšíření

Úzký pás jižně od Kaspického moře představuje jediný přirozený areál Parrotia persica. Druh roste na vlhkých úpatích pohoří Alborz v Íránu a Talyšských hor v Ázerbájdžánu, přibližně do 1 400 m nad mořem. ^{7 1}

Součástí hyrcánských lesů je tato dřevina i v chráněných oblastech, zejména v íránském národním parku Golestán a ázerbájdžánské rezervaci Hirkan. V těchto vlhkých lesích mírného pásma místy vytváří téměř čisté porosty. ⁷

Evropské pěstování začalo v polovině 19. století, nejprve v císařské zahradě v Petrohradě a později v Kew. Dnes je parocie vysazována pro okrasu ve Francii, Spojeném království a Severní Americe, bez doloženého zplanění mimo původní areál. ^{7 5}

Životní cyklus a kvetení

Časné kvetení předchází rašení listů a podle klimatu připadá na únor až duben. Bez nápadných korunních lístků je z dálky snadno přehlédnutelné; zblízka však svazečky červených tyčinek vytvářejí na holých větvích barevný závoj charakteristický pro vilínovité. ^{4 6}

Z květu vzniká hnědá, plstnatá, dřevnatá tobolka menší než 2 cm s jedním či dvěma lesklými semeny. Ve zralosti prudce puká a vystřeluje semena, podobně jako tobolky vilínů. ⁵

Školkařský výsev vyžaduje chladovou stratifikaci a klíčení bývá nepravidelné. Pojmenované kultivary se proto rozmnožují spíše řízkováním měkkých výhonů pod mlžením nebo roubováním, pokud obtížně zakořeňují. ³

Využití a rizika

Okrasné využití zahrnuje solitéry v trávníku, menší stromy do stromořadí a výrazné zahradní dominanty. Ceněna je dvojí sezona působivosti: zimní květy a podzimní vybarvení. ^{5 4}

Na seznamech jedovatých rostlin ASPCA ani univerzitních poraden druh nefiguruje; pro kočky, psy a lidi není doložena toxická látka. Parocie je rovněž považována za málo napadanou škůdci a chorobami. Ze Severní Ameriky jsou hlášeny jen občasné škody způsobené listokazem japonským. ^{5 6}

Po ujmutí snáší přibližně −20 °C, sucho, vápník v půdě i znečištěné městské ovzduší. Přizpůsobuje se vápenitým, jílovitým, hlinitým i písčitým půdám. Výjimkou je trvalé zamokření, které vede k nedostatku kyslíku u kořenů i u dobře zakořeněného dospělého stromu. ^{3 7}

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Pojmenováno bylo přes čtyřicet kultivarů, vybíraných zejména podle vzrůstu a podzimních barev. Nejčastěji se prodává sloupovitá Vanessa, oceněná RHS cenou Award of Garden Merit. Ruby Vase a Persian Spire mají také úzký vzpřímený vzrůst, zatímco Bella vyniká červenopurpurovým jarním rašením. ^{3 7}

Nejčastější záměny se týkají těchto dřevin:

• Hamamelis spp., stejná čeleď, ale žluté či oranžové páskovité části květů místo chomáčků červených tyčinek;
• Parrotia subaequalis, čínský podobný druh, odlišený zeměpisně a chromozomálními znaky;
• Platanus spp., podobný pouze odlupčivou kůrou, bez blízké botanické příbuznosti.

Před koupí je spolehlivější ověřit uznávané vědecké jméno než proměnlivé prodejní označení jednotlivých školek. Parrotia persica a její pojmenované kultivary patří k jednomu taxonu bez ohledu na lidový název na zahradnické etiketě. ¹

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Parrotia persica (DC.) C.A.Mey.
• International Plant Names Index, Parrotia persica (DC.) C.A.Mey.
• Royal Horticultural Society, Parrotia persica 'Vanessa'
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Parrotia persica
• NC State Extension, Parrotia persica (Iron Tree, Persian Ironwood)
• Clemson HGIC, Persian Parrotia
• Trees and Shrubs Online, Parrotia persica
• Arnoldia / Arnold Arboretum, Čínská parocie, sesterský druh parocie perské