lípa velkolistá (Tilia platyphyllos, Scop. 1771)

Identita

lípa velkolistá (Tilia platyphyllos Scop., 1771) byla popsána italským botanikem Giovannim Antoniem Scopolim z Kraňska, dnešního Slovinska. Druh, česky také lípa širolistá, je přijímán v rodu Tilia z čeledi Malvaceae. Jeho vědecké jméno tak odkazuje na konkrétní strom, nikoli na všechny lípy pěstované v parcích. ^{1 6}

Při rychlém určování pomohou především větší listy a plody s vystouplými žebry, které tento druh odlišují od lípy srdčité (Tilia cordata). Druhové jméno platyphyllos vychází z řeckých slov platys, široký, a phyllon, list, a vystihuje právě rozdíl ve velikosti listů. Německé označení Sommerlinde, letní lípa, stojí proti jménu Winterlinde pro později kvetoucí lípu srdčitou; anglické názvy Large-leaved lime a Broad-leaved lime rovněž zdůrazňují šířku listu. ^{2 5}

Poznávací znaky

Mohutná, úzce klenutá koruna lípy velkolisté běžně dosahuje u solitérů výšky 20–25 m; nejvyvinutější stromy mohou dorůst až 40 m, zatímco u Tilia cordata se zpravidla uvádí 20–30 m. Mladé větvičky jsou načervenalé a lehce chlupaté, později olysávají. Hladká šedá kůra mladého stromu se postupně mění v tmavohnědou borku rozpukanou do sítě křížících se hřbetů. ^{6 2}

Nesouměrně srdčité listy měří 6–9 cm, výjimečně až 15 cm. Bělavé ochlupení pokrývající celý rub čepele je nejspolehlivějším rozlišovacím znakem. Lípa srdčitá má naproti tomu pouze rezavé až červenohnědé chomáčky chlupů v úžlabí žilek. Rozdíl je proto třeba hledat na spodní straně listu, nejen v jeho velikosti. ^{8 6}

Květenství tvoří převislé vrcholíky se 2–5 květy, světle žlutými a silně vonnými, nesené podlouhlým světle zeleným listenem. Kvetení nastává o jeden až dva týdny dříve než u Tilia cordata. Hojnější nektar přitahuje také některé motýly, například ostruháčka jilmového. Kulatý plod má silnou dřevnatou stěnu a pět výrazných žeber. Tenkostěnný plod lípy srdčité výrazná žebra postrádá, takže tento rozdíl zůstává patrný i dlouho po odkvětu. ^{6 2}

Taxonomie a jména

Pod jménem Tilia platyphyllos Scop. uznává POWO/WCVP pět poddruhů, rozlišovaných hlavně podle ochlupení čepele: typický poddruh platyphyllos, severněji rostoucí subsp. cordifolia, balkánsko-tureckou subsp. corinthiaca, na obou stranách lysou subsp. pseudorubra a slovenský endemit subsp. sitnensis. ¹

Starší knihy a zahradnické katalogy označují tentýž druh také jako Tilia grandifolia či Tilia officinarum. Tato jména nemění přijaté označení Tilia platyphyllos. Současné zařazení je do čeledi Malvaceae, přestože zahradnická literatura dlouho používala samostatnou čeleď Tiliaceae. ^{4 6}

Lípy se snadno kříží. Z druhů Tilia platyphyllos a Tilia cordata vzniká Tilia × europaea, v městských alejích vysazovaná mnohem častěji než čisté rodičovské druhy. Hojná mšičí medovice a četné výmladky u báze kmene tento hybrid prozrazují. Mnohé pouliční lípy proto nejsou v přesném botanickém smyslu ani jedním z obou rodičovských druhů. ^{6 2}

Stanoviště a rozšíření

Evropa mírného pásma až severní Írán tvoří podle POWO/WCVP původní areál lípy velkolisté. V jihozápadní Velké Británii je původní na půdách vzniklých z vápence. Ve Skotsku a Irsku se přirozeně nevyskytuje a je tam pouze zdomácnělá. ¹

Francouzské výskyty leží hlavně ve východní polovině země, v Pyrenejích a na Korsice. Ve vápencových horských lesích a roklích vystupuje až do 1 800 m. Ve středomořském jihu Francie přirozeně chybí a roste tam pouze ve výsadbách. Rozšíření podmiňuje vápencové podloží: na kyselých horninách ustupuje jiným listnáčům a samovolně se neusazuje. Ve spontánních porostech je poměrně vzácná, zato v živých plotech a alejích bývá vysazována velmi často. ^{8 5}

Mimo původní areál se hojně vysazuje do parků a alejí v mírném klimatu, včetně Severní Ameriky, kde samovolně neroste. Současná přítomnost divokých stromů na vápenci a pěstovaných stromů ve městech přispívá k záměnám s Tilia cordata i s hybridem Tilia × europaea, který lépe snáší utužené městské půdy. ^{6 2}

Historie a kultura

Už neolitické komunity získávaly z lípy pevné provazy: kůru mladého stromu u paty nařízly, tahem ji stáhly a asi měsíc máčely. Při tomto postupu se uvolnilo houževnaté lýko, z něhož se následně stáčely provazy. Tato provaznická technika v Evropě o mnoho předcházela okrasnému využívání stromu. ⁸

V Galii lípa tradičně označovala střed vesnice. U germánských národů bývala ctěna dokonce více než dub. Soudní shromáždění se scházelo pod soudní lípou, která často zároveň sloužila jako místo setkávání a tance. Více než 850 místních jmen v západním Německu dodnes připomíná toto soudní využití. ⁸

Využití a rizika

Čaj ze sušených květů má ve Francii starší doloženou tradici než další využití lípy velkolisté, včetně medu a jarní mízy. Podle použitých fytoterapeutických zdrojů má slabý nálev uznávaný uklidňující účinek, zatímco příliš silný nebo dlouho louhovaný nálev může naopak vyvolat nespavost. Lipový med z časného kvetení bohatého na nektar je rovněž ceněný mezi včelaři. ^{8 4}

Mladé listy se jedí syrové v salátu pro svou lehce slizovitou konzistenci. Mízu odebranou na jaře lze pít čerstvou nebo zahustit na sirup. U lidí, koček ani psů není známa toxicita tohoto stromu, čímž se liší od mnoha okrasných dřevin s jedovatými částmi. ^{4 8}

Světlé a měkké lipové dřevo se snadno opracovává a je oblíbeným materiálem pro řezbářství. Při vystavení počasí však rychle trouchniví a časem praská. Právě malá trvanlivost venku vysvětluje tradiční využití hlavně na interiérové předměty, spíše než na stavební konstrukce. ⁸

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Zahradnické výběry lípy velkolisté zahrnují 'Rubra' s jasně červenými mladými větvičkami v zimě a oceněním RHS Award of Garden Merit. Školkaři ji často řežou na hlavu, aby barevné dřevo vyniklo. 'Aurea' má zlatavý odstín listů, 'Laciniata' hluboce členěnou čepel a 'Örebro' úzký sloupovitý habitus vhodný do alejí s omezeným prostorem. ^{3 6}

Nejčastější záměnou je lípa srdčitá (Tilia cordata). Má menší listy, rezavé chomáčky chlupů jen v úžlabí žilek, kvete později a tvoří tenkostěnné plody bez výrazných žeber. Mnoho pouličních stromů ve skutečnosti patří k hybridu Tilia × europaea, rozpoznatelnému podle často hojné mšičí medovice a četných výmladků u paty kmene. Čisté rodičovské druhy tyto dva znaky nespojují tak nápadně. ^{6 2}

Jedna pověst si žádá botanické upřesnění. Garoé, posvátný strom Kanárských ostrovů, jemuž lidová vyprávění připisovala schopnost poskytovat vodu i za sucha, byl dlouho označován za lípu. Botanici jej však určují jako Ocotea foetens, vavřínovitou dřevinu endemickou na Kanárských ostrovech, která není s lípou velkolistou příbuzná. ⁸

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Tilia platyphyllos Scop.
• Royal Horticultural Society, Tilia platyphyllos, lípa velkolistá
• Royal Horticultural Society, Tilia platyphyllos 'Rubra', červené větvičky
• Plants For A Future, databázový záznam Tilia platyphyllos
• Tela Botanica / eFlore, přehled Tilia platyphyllos
• Trees and Shrubs Online, Tilia platyphyllos
• USDA GRIN Taxonomy, Tilia platyphyllos
• Wikipédia (francouzsky), lípa velkolistá, historie a pověsti