Shatavari (Asparagus racemosus, Willd. 1799)

Identita

Asparagus racemosus (Asparagus racemosus Willd., 1799), známý také jako shatavari, je vytrvalá popínavá rostlina rodu Asparagus z čeledi Asparagaceae. Sanskrtské jméno vychází ze slova śata („sto“) a druhé části překládané různě. Zdroje uvádějí význam „ta, která má sto kořenů“ nebo „ta, která má sto manželů“; oba výklady souvisejí s plodností. ^{5 2}

Krátké úžlabní hrozny květů vysvětlují druhové označení odkazující na hroznovité uspořádání. Ve francouzštině se pro rostlinu užívá označení „asperge à grappes“ i „asperge sauvage“, odlišující ji od pěstovaného chřestu lékařského, Asparagus officinalis. ²

Poznávací znaky

Trnité popínavé stonky Asparagus racemosus mohou podle populace měřit 3 až 6 m, zatímco nízký trs samotný často dosahuje jen 1 až 2 m. Pravé listy jsou redukované na drobné šupiny. Útvary podobné borovým jehlicím jsou kladodia, jemné fotosyntetizující větévky dlouhé 7 až 40 mm, sdružené do svazečků. ^{5 7}

Na stoncích vyrůstají zahnuté trny dlouhé i přes 1 cm, které pomáhají druh odlišit od jemnějších chřestů. Pod zemí se tvoří hustý svazek vřetenovitých hlíznatých kořenů, někdy až stovka na rostlinu. Měří od 30 cm přibližně do 1 m a uchovávají vodu i zásoby pro období sucha. ^{5 3}

Drobné vonné květy jsou bílé se zeleným lemem a vyrůstají po jednom či dvou v úžlabí větévek, v krátkých hroznech. Na toto uspořádání odkazuje druhové jméno. Následují kulovité červené až černofialové bobule o průměru 4 až 6 mm s jedním až třemi semeny. ^{7 5}

Užitečná taxonomie

Jako přijaté vědecké jméno uvádějí POWO a Kew Asparagus racemosus Willd. Německý botanik Carl Ludwig von Willdenow tento druh popsal roku 1799. ¹

Dřívější zařazení do rodu Protasparagus se dnes zahrnuje zpět do rodu Asparagus. Popsány byly i variety var. zeylanicus, var. javanicus a var. tetragonus. Představují zejména regionální formy, které nemění praktické rozpoznání druhu. ¹

Při určování bývá Asparagus racemosus zaměňován za chřest lékařský, Asparagus officinalis. Oba mají jehlicovitá kladodia a patří do stejného rodu, ale první z nich tvoří dužnaté hlíznaté kořeny ve svazcích a má výrazně trnitější, popínavý vzrůst. ^{1 2}

Stanoviště a rozšíření

Od tropické Afriky se původní areál táhne až do severní Austrálie, přes indický subkontinent, západní Himálaj po Kašmír, jižní Čínu a ostrovní jihovýchodní Asii. Zahrnuje Malajský poloostrov, Jávu i Tanimbarské ostrovy v Indonésii. ^{1 5}

Otevřená propustná stanoviště zahrnují slunné křoviny, okraje suchých lesů, pobřežní duny a kamenité půdy podhůří. Rostlina roste od hladiny moře přibližně do 1 300 až 1 400 m v Himálaji a do 1 150 m v Malajsii. ⁵

Australské populace rostou v Severním teritoriu, Západní Austrálii a Queenslandu. Časté jsou okraje pobřežních křovin na hlinitých, pískovcových nebo lateritových půdách. ^{7 6}

Životní cyklus a rozmnožování

Oboupohlavné květy se podle oblasti otevírají především od května do srpna, zpravidla na větévkách bez kladodií. Každý má šest bílých okvětních lístků se zeleným pruhem, dlouhých 2 až 4 mm, a šest tyčinek. Po odkvětu vzniká bobule. ^{6 7}

Pěstitelé druh rozmnožují výsevem nebo dělením svazků hlíznatých kořenů začátkem jara. Semena se před výsevem namáčejí 12 hodin ve vlažné vodě a při 25 °C vzcházejí za 3 až 6 týdnů. ²

Plný rozvoj dužnatých kořenů trvá několik let. Hustá kořenová soustava umožňuje rostlině přežít výrazná suchá období původního areálu, na podhorských stanovištích i pobřežních dunách. ⁵

Využití a rizika

V indické oficiální ájurvédské farmakopeji má kořen shatavari významné místo. Tradičně se užívá jako tonikum, prostředek podporující tvorbu mléka a k úpravě ženského cyklu. Novější klinické studie zkoumají vliv na laktaci a plodnost, jejich výsledky však i samotní autoři hodnotí jako dosud omezené. ⁹

Mladé výhonky a hlíznaté kořeny slouží také jako zelenina, syrové i vařené. Zvláště v garhválském Himálaji a západním Rádžasthánu se jedí v době nedostatku potravy. V Indonésii jsou kandované kořeny součástí místního sladkého pokrmu. ^{3 5}

Původní obyvatelé Austrálie v oblasti řeky Moyle v Severním teritoriu získávají vařením kořenů tekutinu, kterou zevně používají k omývání při nachlazení a dalších obtížích. ⁸

Pro psy, kočky a koně označuje ASPCA rostlinu za toxickou. Požití bobulí způsobuje trávicí potíže, včetně zvracení, bolesti břicha a průjmu. Opakovaný kontakt pokožky se šťávou může vyvolat alergickou dermatitidu. ⁴

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Ustálený zahradnický kultivar není pro tento druh doložen. Pěstuje se především pro kořeny, nikoli pro vyšlechtěné okrasné olistění nebo květy. Var. zeylanicus ze Srí Lanky a var. javanicus z jihovýchodní Asie představují regionální botanické formy, nikoli zahradní selekce. ¹

Od jedlého chřestu Asparagus officinalis, jehož mladé výhonky se sklízejí na jaře, se Asparagus racemosus liší především využitím hlíznatých kořenů. Zachovává si popínavý a silně trnitý vzrůst, který pěstovaný chřest lékařský nemá. ^{2 1}

Podobnou trnitou siluetu s jehlicovitými kladodii mají i další popínavé chřesty Asie a Afriky. Pro potvrzení Asparagus racemosus v terénu proto více než celkový vzhled pomáhá počet a uspořádání hlíznatých kořenů ve svazcích. ⁵

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Asparagus racemosus Willd.
• Plants For A Future, Asparagus racemosus (Shatavari)
• Purdue University Famine Foods, Asparagus racemosus
• ASPCA, záznam o toxicitě Asparagus racemosus
• PROSEA via Pl@ntUse, Asparagus racemosus
• FloraBase Western Australia (DBCA), Asparagus racemosus
• eFlora of the Northern Territory, Asparagus racemosus
• Wikipedia EN, Asparagus racemosus
• NIH Drugs and Lactation Database (LactMed), Asparagus racemosus