Modřín americký (Larix laricina, (Du Roi) K.Koch 1873)

Identita

Modřín americký (Larix laricina (Du Roi) K.Koch, 1873), známý také pod jménem tamarack, je jehličnatý strom z čeledi borovicovitých (Pinaceae), původní v boreálních oblastech Severní Ameriky. Stejně jako evropský příbuzný Larix decidua každoročně na podzim shazuje veškeré jehlice. Mezi severoamerickými jehličnany je to vzácná vlastnost, kterou sdílí s tisovcem dvouřadým. ^{1 2}

Strom obvykle měří 10 až 25 m a průměr kmene jen zřídka přesahuje 60 cm. Řídká kuželovitá koruna propouští i u dospělých jedinců značné množství světla až k zemi. Proto pod ní často roste bylinný podrost, který by se pod hustším zápojem smrků nemohl podobně rozvíjet. ^{2 7}

Jméno tamarack pochází z algonkinského slova akemantak, které znamená „dřevo na sněžnice“. Původní obyvatelé využívali také ohebné kořeny tohoto stromu jako materiál na sešívání kánoí z kůry. Název tak připomíná konkrétní technické využití dřeviny, nikoli její vnější podobu. ^{6 4}

Poznávací znaky

Modrozelené měkké jehlice vyrůstají na zkrácených větévkách ve svazečcích po 10 až 20, někdy až 60. Na letošních dlouhých výhonech jsou jednotlivé a uspořádané ve spirále. Na podzim zežloutnou a zcela opadají. Strom pak zůstává celou zimu holý, zatímco sousední smrky a jedle si jehlice ponechávají. ^{2 7}

Vzpřímené vejčité šišky měří 1 až 2 cm a nesou přibližně deset až třicet šupin. Mladé samičí šištice mají na jaře červený nebo fialový odstín. S postupujícím dozráváním hnědnou, takže jejich vzhled poskytuje i vodítko k rozpoznání fáze ročního cyklu stromu. ⁷

Zprvu šedá a hladká kůra se v dospělosti mění na červenohnědou, tenkou a šupinatou borku. Jen zřídka je silnější než jeden centimetr. Právě její malá tloušťka částečně vysvětluje slabou odolnost stromu vůči požáru ve srovnání s dřevinami se silnou borkou, například některými borovicemi. ^{7 2}

Užitečná taxonomie

Johann Philipp Du Roi popsal druh roku 1771 jako Pinus laricina. Karl Koch jej roku 1873 přeřadil do rodu Larix, což vysvětluje dnešní kombinované autorské označení. Druhové jméno laricina znamená „podobný modřínu“ a odkazuje na evropský modřín, který Linné původně zařadil pod jménem Pinus larix. ¹

Okrajové populace byly po dlouhou dobu označovány několika regionálními jmény. Dnes jsou tato označení zahrnuta do téhož druhu:

• Larix laricina var. alaskensis (W.Wight) Raup, historické taxonomické označení
• Larix laricina subsp. alaskensis (W.Wight) Silba, historické taxonomické označení
• Larix laricina var. americana (Michx.) Lemmon, historické taxonomické označení
• Larix americana Michx., historické taxonomické označení

Izolované aljašské populace se kdysi oddělovaly jako Larix alaskensis kvůli šiškám s užšími šupinami. Dnes se však neoddělují od populací z východní části areálu. Spolehlivým společným označením proto zůstává přijaté vědecké jméno Larix laricina. ^{7 1}

Stanoviště a rozšíření

Od Yukonu a vnitrozemské Aljašky sahá původní areál přes boreální Severní Ameriku až po Newfoundland a Labrador. Jižní výběžky zasahují do Minnesoty a západní části Virginie. Rozšíření tedy zahrnuje rozsáhlý pás severní části kontinentu, nikoli pouze jednotlivá oddělená rašeliniště. ^{2 7}

Typická jsou chladná, vodou nasycená organická půdní stanoviště, zejména rašeliníková rašeliniště a mokřady zvané muskeg. Modřín zde roste spolu se smrkem černým a místy také se zeravem západním, které sdílejí podobně podmáčené půdy. U severní hranice areálu, kde tyto smíšené porosty řídnou, přechází i na sušší minerální půdy otevřených svahů. ²

Jako pionýr osidluje otevřená rašeliniště i nedávno vyhořelé plochy. Pomáhají mu křídlatá semena roznášená větrem. Postupně jej může nahradit smrk černý, který lépe snáší zastínění. Samotný modřín americký stín nesnáší: semenáč bez dostatku přímého světla rychle chřadne a nedokáže pod hustým zápojem úspěšně růst. ²

Životní cyklus a rozmnožování

Koncem dubna a začátkem května se na stejném stromě objevují samčí i samičí šištice, ještě před úplným rozvinutím nových jehlic. Semena dozrávají během jediné sezony a vítr je rozšiřuje v září a říjnu. Po uvolnění si však uchovávají klíčivost jen přibližně jeden rok. ²

Na plném světle roste mladá rostlina rychle: za první sezonu přibližně 20 cm, po třech letech zhruba dvojnásobek. První šišky vytváří kolem 15 let v řídkém porostu, avšak v hustém zápoji až ve 35 až 40 letech. Na severní hranici areálu, kde plodí vzácně, nahrazuje výsev přirozené hřížení nízko položených větví a umožňuje další rozmnožování. ²

Využití a rizika

Husté a tvrdé dřevo odolává hnilobě i při ponoření do vody. Dlouho se proto používalo na stavbu lodí, sloupy, železniční pražce a plotové kůly. Ohebné kořeny měly odlišnou úlohu: sloužily jako pevný materiál na sešívání jednotlivých dílů kánoí z kůry. ^{4 6}

Kůra ani jehlice se nepovažují za jedovaté pro hlavní druhy domácích zvířat. Přesto může kontakt s pryskyřicí nebo jehlicemi u citlivých lidí vyvolat podráždění kůže. Riziko je srovnatelné s tím, které se popisuje u modřínu opadavého; nepřítomnost běžné jedovatosti tedy nevylučuje místní dráždivou reakci. ⁴

Požáru modřín americký odolává špatně: tenká kůra a mělce uložené kořeny jej dostatečně nechrání. Teplo ničí také semena na zemi, která postrádají ochranný endosperm. Hlavním škůdcem zůstává pilatka modřínová. Po šesti až devíti letech opakovaného odlistění může napadený strom zahubit. ²

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Zahradních kultivarů je ve srovnání s modřínem opadavým málo. Girard Dwarf má zakrslý kompaktní vzrůst vhodný pro malé zahrady. Nash Pendula vytváří dlouhé převislé větve a udržuje se roubováním. Arethusa Bog, výběr pocházející z rašeliniště v Maine, se hodí do nádoby nebo jako bonsaj. ⁵

K nejčastějším záměnám patří tyto příbuzné nebo společně rostoucí dřeviny:

• Larix decidua, modřín opadavý, s jasně odlišným přirozeným areálem v Alpách a Karpatech;
• Larix kaempferi, modřín japonský, s červenohnědě zbarvenými mladými výhony;
• smrk černý (Picea mariana), nejběžnější soused na rašeliništích, jehož jednotlivé a stálezelené jehlice se na podzim výrazně odlišují od opadavých jehlic modřínu.

Roční rytmus olistění představuje nejspolehlivější vodítko. Jehličnan, který na rašeliništi či vodou nasycené půdě v Severní Americe ztratí na zimu všechny jehlice a na jaře znovu obrazí světle zeleně, odpovídá modřínu americkému. Tento znak umožňuje odlišení zejména od stálezelených sousedů rostoucích na stejném stanovišti. ⁷

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Larix laricina (Du Roi) K.Koch
• USDA Forest Service FEIS, Larix laricina přehled druhu
• Missouri Botanical Garden, Larix laricina
• Plants For A Future, Larix laricina
• American Conifer Society, Larix laricina databáze kultivarů
• Ressources naturelles Canada, modřín americký
• The Gymnosperm Database, Larix laricina
• Hodnocení Červeného seznamu IUCN, Larix laricina