Jedle bělokorá (Abies alba, Mill. 1756)

Identita

Jedle bělokorá (Abies alba Mill., 1756) je mohutný jehličnan z čeledi borovicovitých (Pinaceae). Carl von Linné ji popsal v roce 1753 jako Pinus picea. Philip Miller ji roku 1756 přeřadil do rodu Abies a tato kombinace zůstává přijatým jménem. ^{1 2}

České jméno bělokorá připomíná hladkou stříbřitou kůru mladých stromů. Francouzské pectiné vychází z latinského pecten, hřeben, a popisuje dvě uspořádané řady jehlic. Pomáhají odlišit jedli od smrku ztepilého (Picea abies), s nímž se často zaměňuje. ⁷

Poznávací znaky

Jehlice druhu Abies alba jsou ploché a nepichlavé, dlouhé 1,5–3 cm, zaoblené či mělce vykrojené na konci. Přisedají přímo k větévce bez dřevnatého polštářku. Líc je leskle tmavozelený, rub nese dva bílé pruhy průduchů. ^{8 7}

Vzpřímené válcovité šišky měří 10–20 cm. Nikdy neopadávají celé: ve zralosti se na stromě rozpadnou, uvolní šupiny a křídlatá semena a na větvi ponechají jen vytrvalé vřeteno. ⁸

Mladá kůra je hladká, šedohnědá a má pryskyřičné váčky; později stříbřitě šedne a rozpraskává do desek. Hluboký kůlový kořen poskytuje lepší ukotvení ve větru než mělké kořeny smrku. ⁷

Užitečná taxonomie

Dnešní jméno Abies alba vzniklo přeřazením druhu popsaného Linném roku 1753 jako Pinus picea. Miller jej roku 1756 zařadil do rodu Abies v díle Gardeners Dictionary. K hlavním synonymům patří:

• Pinus picea L., výchozí jméno
• Abies pectinata DC., dlouho používané v Evropě
• Abies alba subsp. apennina Brullo, Scelsi & Spamp., poddruhové jméno

Spolehlivým vodítkem zůstává přijaté jméno Abies alba. Rod Abies zahrnuje asi padesát jehličnanů severní polokoule. Od rodu Picea se liší jehlicemi bez polštářků a vzpřímenými šiškami rozpadajícími se na stromě. ^{1 2}

Stanoviště a rozšíření

Přirozené rozšíření sahá z Francie po Karpaty a sever Balkánu, s oddělenými populacemi v Pyrenejích, Normandii, na Korsice a v italských Apeninách. Asi ve dvaceti zemích od Albánie po Ukrajinu roste obvykle v 500–1 500 m n. m., místy v 300–2 000 m. ^{8 4}

V čistých jedlinách i směsích se smrkem a bukem vyhledává čerstvé až vlhké půdy na vápnitém i křemičitém podloží. Mladé stromy výborně snášejí stín a mohou léta čekat pod korunovým patrem. V Británii se pěstuje od počátku 17. století, včetně velkých parků a lesních částí skotských panství. ^{4 8}

Mrazuvzdornost podle původu sahá až k −30 °C, při zařazení do zón USDA 4–7. Strom proto dobře obstojí ve vyšších polohách. Znečištěné ovzduší a dlouhé letní sucho mu škodí a oslabují jej vůči škůdcům, podobně jako smrk. ³

Životní cyklus a rozmnožování

Z hlediska rozmnožování je Abies alba jednodomá nahosemenná dřevina. Jeden strom nese oddělené samčí a samičí šištice; pyl přenáší vítr v dubnu a květnu. Semena dozrávají v září až říjnu před rozpadem šišek. ⁴

V prvních letech roste pomalu a vytváří především kůlový kořen. Po jeho rozvoji se růst zrychluje. Reprodukční dospělost a pravidelná tvorba šišek nastupují až mezi třiceti a šedesáti lety. ^{4 7}

K množení slouží výsev; semena po chladové stratifikaci klíčí za šest až osm týdnů. Okrasné kultivary Pendula a Pyramidalis se roubují na podnož původního druhu, aby si zachovaly tvar koruny. ^{4 3}

Využití a rizika

Jako významná lesní dřevina poskytuje jedle bělokorá světlé lehké dřevo pro stavby, truhlářství a papírenskou vlákninu. Pryskyřice sloužila pro štrasburský terpentýn. Sušená rozemletá vnitřní kůra se za nouze přidávala do obilné mouky. ⁴

Pupeny, kůra, jehlice a pryskyřice vstupují do tradičních antiseptických a balzámových přípravků podporujících odkašlávání při rýmě, kašli a bronchitidě. Abies alba není při požití jedovatá pro člověka ani domácí zvířata; opakovaný styk pryskyřice s kůží může dráždit. ⁴

Dříve hojně prodávaná jako vánoční stromek se jedle bělokorá vysazuje i jako solitéra, včetně zakrslých a převislých forem. V sadovnictví se cení také její odolnost vůči jelenovitým. ⁷

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Mezi desítkami kultivarů převládají zakrslé a kompaktní formy. Pendula má převislé větve na kmínku, Pyramidalis a Fastigiata úzkou vzpřímenou korunu. Vzácnější Tortuosa tvoří zkroucené větve a nepravidelnou korunu. ^{7 8}

Nejčastější záměnou je smrk ztepilý (Picea abies), který má pichlavé jehlice na polštářcích a převislé celé opadávající šišky. Jedle kavkazská (Abies nordmanniana), oblíbená jako vánoční stromek, má podobnou siluetu, ale delší měkčí jehlice bez stejně výrazných bílých pruhů.

Rekordní doložený strom Abies alba měřený v roce 2019 v černohorském parku Biogradska Gora dosahoval téměř 60 m, s průměrem kmene přes 2 m. Nejvyšší evidovaný britský strom měl roku 2013 v Perthshiru 53 m. ⁸

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Abies alba Mill. — botanický zdroj
• International Plant Names Index, Abies alba Mill. — botanický zdroj
• Royal Horticultural Society, Abies alba - European silver fir — botanický zdroj
• Plants For A Future, Abies alba — botanický zdroj
• Tela Botanica, Abies alba Mill. — botanický zdroj
• INPN / MNHN, Abies alba Mill., 1756 (cd_nom 79319) — botanický zdroj
• NC State Extension, Abies alba (European Silver Fir) — botanický zdroj
• Trees and Shrubs Online / International Dendrology Society, Abies alba — botanický zdroj