Bříza papírovitá (Betula papyrifera, Marshall 1785)

Identita

Bříza papírovitá (Betula papyrifera Marshall, 1785) patří mezi opadavé stromy rodu Betula z čeledi břízovitých (Betulaceae). Americký botanik Humphry Marshall ji popsal v roce 1785. Její rozšíření zahrnuje většinu severní části Severní Ameriky, od Aljašky až po Newfoundland. ^{1 8}

Druhové jméno vystihuje dospělou kůru: je tenká, bílá a odděluje se od kmene v listech připomínajících papír. Anglické označení canoe birch připomíná konkrétní historické využití. Původní obyvatelé Severní Ameriky odebírali velké pláty kůry na stavbu lehkých vodotěsných kánoí. ^{5 6}

Jako krátkověká pionýrská dřevina osidluje obnaženou půdu po požárech pomocí velkého množství okřídlených semen. Ve věku 5–20 let dosahuje přibližně 8–15 m a ve 20–40 letech až 25 m. Rychlý počáteční růst jí umožňuje obsadit volné stanoviště dříve, než ji v lesní sukcesi vystřídá například smrk černý. ⁵

Poznávací znaky

Kmen s papírovitě odlupčivou kůrou nese korunu obvykle ve výšce 15–25 m; výjimečné stromy v zapojeném boreálním lese přesahují 30 m. Mladá kůra je hladká a červenohnědá. Mezi 5 a 20 lety bělá, získává křídový odstín a odlupuje se ve velkých tenkých plátech s tmavými vodorovnými lenticelami. ^{3 5}

Střídavé listy mají vejčitý tvar a zaoblenou bázi, protaženou špičku a výrazně dvakrát pilovitý okraj. K větvičce je připojuje tenký řapík. Na podzim zežloutnou a opadají, takže žlutá koruna dospělého stromu bývá dobře patrná i z větší vzdálenosti. ^{3 4}

Na jediném stromě vznikají samčí i samičí jehnědy, jde tedy o jednodomý druh. Převislé samčí jehnědy se zakládají již předchozí podzim. Kratší samičí jehnědy nejprve stojí vzpřímeně, později převisají. Koncem léta se zralé plodenství rozpadá a drobné okřídlené plody roznáší vítr. ⁴

Světlé lehké dřevo se pod tíhou jinovatky nebo ledovky láme. Odolnost vůči větru se proto hodnotí jako střední. Na příliš otevřeném stanovišti zůstávají i silné kosterní větve zranitelné při zimních bouřích doprovázených tvorbou ledovky. ²

Užitečná taxonomie

Marshallův popis z roku 1785 ustavil jméno Betula papyrifera. V čeledi Betulaceae stojí břízy vedle olší a habrů. Rod Betula zahrnuje několik desítek druhů; bříza papírovitá patří k tvarově nejproměnlivějším a historicky u ní bylo popsáno mnoho zeměpisných variet. ^{1 8}

Pro orientaci ve starších jménech a varietách jsou důležitá tato označení:

• Betula alba var. papyrifera (Marshall) Spach, historické botanické označení
• Betula lenta var. papyrifera (Marshall) Castigl., historické botanické označení
• Betula papyrifera var. commutata (Regel) Fernald, historické botanické označení
• Betula papyrifera var. kenaica (W.H.Evans) A.Henry, historické botanické označení
• Betula papyrifera var. neoalaskana (Sarg.) Raup, historické botanické označení

V terénu bývá nejčastější záměna s varietou neoalaskana, pěstovanou také pod jménem Betula neoalaskana. Její kůra zůstává oranžovější a odlupuje se méně výrazně než u typické břízy papírovité. Rozdíl vynikne zejména při přímém srovnání obou kmenů. Přijaté vědecké jméno popisovaného druhu zůstává Betula papyrifera. ¹

Stanoviště a rozšíření

Sever Severní Ameriky tvoří rozsáhlý původní areál od Aljašky a Yukonu po Newfoundland. Jižní hranice zasahuje k Velkým jezerům, Nové Anglii a do Appalačů v Západní Virginii. Druh dominuje velkým plochám boreálních a chladných smíšených lesů, často u jezer a řek. Rozšíření odpovídá odolnosti USDA 2–6; snáší i mrazy pod −45 °C, a patří tak k nejodolnějším břízám vůči kontinentálním zimám. ^{8 5}

Dvě severoamerická území si ji zvolila za symbolický strom: v New Hampshiru je oficiálním stromem státu a v Saskatchewanu stromem provincie. Tato postavení odrážejí její početnost i výraznou úlohu v tamní lesní krajině. ⁹

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí Betula papyrifera jako málo dotčený druh. Hodnocení odpovídá širokému areálu a početným populacím. V Evropě zůstává okrasnou dřevinou zahrad, bez hlášeného zdomácnění. ⁷

Životní cyklus a rozmnožování

Jarní opylování větrem probíhá ještě před rašením listů. Hojně uvolňovaný pyl obsahuje stejně jako u ostatních bříz bílkovinu Bet v 1, běžný alergen dýchacích cest. U citlivých osob se mohou přidat zkřížené reakce na jablko nebo lískový ořech. ^{4 6}

Drobná okřídlená semena dozrávají koncem léta v samičích jehnědách. Rozpadající se plodenství je uvolňuje k přenosu na velké vzdálenosti. První plodnost začíná kolem 15 let, ale plného množství semen strom dosahuje až mezi 40 a 70 lety. ⁵

Na lesní strom má tento druh krátký život. Většina jedinců začíná chřadnout před dosažením 140 let. Ve srovnání s jehličnany, které jej přirozeně nahrazují ve vyzrálém boreálním lese, jde o rychlý životní cyklus. ⁵

Využití a rizika

Stavba kánoí z kůry představuje nejvýznamnější historické využití. Původní obyvatelé Severní Ameriky sešívali velké lehké pláty na dřevěnou kostru. Díky obsahu betulinu kůra nepropouštěla vodu a umožňovala vytvořit odolné plavidlo. Sloužila rovněž k pokrývání vigvamů a výrobě vodotěsných nádob. ^{5 6}

Dnešní využití světlého a snadno opracovatelného dřeva zahrnuje hlavně výrobu buničiny, dýh a paliva. Při požití není strom jedovatý pro člověka ani domácí zvířata. Pěstitelské riziko představuje krasec březový, dřevokazný hmyz napadající zejména oslabené stromy. Dlouhotrvající teploty nad 30 °C citlivost výrazně zvyšují, zejména během suchých kontinentálních let. ⁵

Špatná snášenlivost posypové soli omezuje výsadbu u solených komunikací. Povrchově rozložené kořeny přijímají sůl rozpuštěnou v zimním odtoku, takže takové umístění není dlouhodobě vhodné. ³

Řez na samém začátku jara, během intenzivního proudění mízy, způsobuje vydatné a dlouhotrvající vytékání z řezných ran. Vhodnější termín představuje prostředek zimy nebo úplný závěr léta. ²

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Odolnější zahradní selekce vůči krasci březovému zahrnují Renaissance Reflection, rozšířenou v Severní Americe, a Prairie Dream, přizpůsobenou tuhým zimám kanadských prérií. Obě si zachovávají charakteristickou bílou kůru typického druhu. ³

Záměnu mohou způsobit především tři další břízy. Druh Betula neoalaskana má oranžovější kůru a užší areál na severozápadě kontinentu. Druh Betula populifolia má šedobílou kůru, která se neodlupuje ve velkých plátech. V Evropě lze mladou břízu papírovitou zaměnit také s břízou bělokorou (Betula pendula), jejíž kůra se odděluje v tenčích a pravidelnějších proužcích. ^{4 2}

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Betula papyrifera Marshall
• Royal Horticultural Society, Betula papyrifera - bříza papírovitá
• Missouri Botanical Garden, Betula papyrifera
• Plants For A Future, Betula papyrifera
• USDA Forest Service, Fire Effects Information System, Betula papyrifera
• Encyclopaedia Britannica, bříza papírovitá
• IUCN Red List of Threatened Species, Betula papyrifera hodnocení
• USDA PLANTS Database, Betula papyrifera (BEPA)
• Vláda Saskatchewanu (archiv), provinční strom, Betula papyrifera