Lnice květel (Linaria vulgaris, Mill. 1768)

Identita

Lnice květel (Linaria vulgaris Mill., 1768) je vytrvalá bylina rodu Linaria z čeledi jitrocelovitých (Plantaginaceae). Žluté hrozny květů s oranžovým pyskem a zahnutou ostruhou dlouhou 2 až 3 cm připomínají drobný hledík. Hledík větší (Antirrhinum majus) však nektarovou ostruhu nemá, takže právě tento znak umožňuje oba rody v terénu spolehlivě rozlišit. Linné rostlinu popsal roku 1753 jako Antirrhinum linaria; Philip Miller ji roku 1768 přeřadil do rodu Linaria pod dnes přijímaným jménem. ^{1 6 8}

Druhové přízvisko vulgaris označuje běžnou, dobře známou rostlinu: na evropských úhorech a podél cest je hojná. Rodové jméno Linaria pochází z latinského linum, len, neboť úzké sivé listy připomínají jeho olistění. Obě rostliny přesto nejsou botanicky blízce příbuzné. ²

Poznávací znaky

Vzpřímené lodyhy druhu Linaria vulgaris dorůstají 10 až 50 cm. Nesou čárkovité sivé listy, hustě uspořádané v přeslenech podél lodyhy. Koncové hrozny tvoří četné žluté květy s oranžovým dolním pyskem a zahnutou ostruhou dlouhou 2 až 3 cm na bázi koruny. ^{2 4}

Dvoupyský květ zůstává uzavřený, podobně jako u malého hledíku. Pouze dostatečně těžký hmyz, zejména čmeláci, dokáže pysky rozevřít a dosáhnout na nektar na dně ostruhy; lehčí návštěvníci neuspějí. Při rozlišování od rodu Antirrhinum je rozhodující ostruha, která hledíkům chybí. ³

Oplozený květ se mění v vejčitou tobolku s množstvím drobných semen. Každé semeno má blanité křídlo a vítr je tak může přenášet na velké vzdálenosti. ⁴

Užitečná taxonomie

Pro lnici květel uvádí POWO přijaté jméno Linaria vulgaris Mill. Basionymem, tedy původním jménem, z něhož nové pojmenování vychází, je Linnéovo Antirrhinum linaria L. Literatura rozlišuje tři poddruhy. ¹

• Antirrhinum linaria L., 1753 je basionym druhu.
• Linaria vulgaris subsp. chinensis (Bunge ex Debeaux) D.Y.Hong roste od severní a východní Číny po Koreu.
• Linaria vulgaris subsp. pinetorum Kosachev byl nověji popsán z Altaje.

Miller vymezil rod Linaria v roce 1754. Dnes patří do čeledi jitrocelovitých (Plantaginaceae), dříve však býval řazen mezi krtičníkovité (Scrophulariaceae). Změna čeledi nijak nemění poznávací znaky rostliny; vysvětluje jen rozdílné zařazení ve starších a novějších příručkách. ^{1 6}

Stanoviště a rozšíření

Evropa a mírná Asie od Sibiře po Střední Asii tvoří původní areál druhu Linaria vulgaris. Poddruh chinensis má samostatný areál od severní a východní Číny po Koreu. Lnice osídluje úhory, okraje cest, meze a pole na propustných písčitých, štěrkovitých či vápnitých půdách. ^{1 4}

Do Severní Ameriky se dostala již koncem 17. století jako okrasná a léčivá rostlina a široce tam zdomácněla. Národní informační centrum pro invazní druhy při americkém ministerstvu zemědělství ji dnes řadí k plevelům, které konkurují původní vegetaci; v několika státech a provinciích probíhají programy jejího omezování. ^{5 7}

Na evropských ruderálních stanovištích představuje lnice běžnou součást vegetace. V Severní Americe je tatáž rostlina sledovaným plevelem, jak se u druhů přemístěných daleko za hranice původního areálu často stává. ⁵

Životní cyklus a rozmnožování

Období kvetení trvá od léta do začátku podzimu. Květ otevře teprve hmotnost dostatečně těžkého opylovače, především čmeláka, který rozevře oba pysky koruny a dosáhne na nektar na dně ostruhy. Tato mechanická překážka omezuje okruh účinných opylovačů. ³

Místní šíření pohání především vegetativní rozmnožování oddenky. Plazivé oddenky se rozrůstají několik metrů od mateřské rostliny a rychle vytvářejí nové kvetoucí lodyhy. Geneticky shodné rostliny tak dokážou proměnit ojedinělý výskyt v hustý porost. ⁴

Ze semene se trs plně vyvine za 2 až 5 let. Oddenkové množení postupuje rychleji: po rozdělení vznikají kvetoucí lodyhy již v první následující sezoně. ²

Využití a rizika

Okrasné využití zahrnuje štěrkové zahrady, květnaté louky a suché obruby. Dlouho kvetoucí žlutá květenství se hodí také k řezu. V tradičním léčitelství se celá rostlina používala jako močopudný a projímavý prostředek při otocích, žloutence a kožních potížích. Pro nedostatek bezpečnostních údajů se od tohoto použití dnes ustoupilo. ³

Celá lnice obsahuje glykosidy hodnocené jako mírně toxické, zejména pro pasoucí se dobytek. Samostatný záznam ASPCA o riziku pro kočky a psy chybí, takže pro tyto domácí druhy zvířat není k dispozici odpovídající referenční podklad. ³

Severoamerický status regulovaného plevele souvisí s bujnými oddenky a bohatou tvorbou křídlatých semen. V několika státech a provinciích se šíření omezuje biologickými programy, které využívají hmyz specializovaný na rostliny rodu Linaria. ⁵

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

U druhu Linaria vulgaris nejsou ustálené zahradnické kultivary. Školky téměř vždy nabízejí základní druh bez výběru podle barvy či vzrůstu. Pozornost zasluhuje spíše zeměpisný původ rostliny: mimo svůj původní areál se může šířit agresivněji než v Evropě. ⁴

Při určování se nejčastěji nabízejí tyto záměny:

• Hledík větší (Antirrhinum majus) nemá nektarovou ostruhu.
• Linaria repens má světlejší květy, často fialově žilkované.
• Linaria dalmatica bývá vyšší než lnice květel a má široké listy objímající lodyhu.

Zahnutá ostruha na bázi květu odlišuje lnici od zahradního hledíku, který ji zcela postrádá. Barva květů a tvar listů pak umožňují rozlišovat jednotlivé druhy rodu Linaria. ^{2 1}

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Linaria vulgaris Mill.
• Royal Horticultural Society, Linaria vulgaris, lnice květel
• Plants For A Future, Linaria vulgaris
• North Carolina State Extension, Linaria vulgaris
• Národní informační centrum pro invazní druhy (USDA), lnice květel
• Integrated Taxonomic Information System (ITIS), Linaria vulgaris
• Databáze USDA PLANTS, Linaria vulgaris
• International Plant Names Index (IPNI), Linaria vulgaris Mill.