Smrk pichlavý (Picea pungens, Engelm. 1879)

Identita

Smrk pichlavý (Picea pungens Engelm., 1879) je vytrvalý jehličnan rodu Picea z čeledi borovicovitých (Pinaceae), původem ze středních Skalnatých hor ve výškách 1 800–3 050 m. Latinské pungens znamená „pichlavý“ a popisuje tuhé ostré jehlice stromu, nikoli nějakou zvláštní vůni. ^{1 6}

Botanik Charles Christopher Parry objevil Picea pungens na Pikes Peak v Coloradu roku 1862. George Engelmann nejprve publikoval neplatná jména Abies menziesii a poté Picea menziesii, než roku 1879, sedmnáct let po Parryho objevu, zveřejnil platný popis. ⁶

Poznávací znaky

Koruna Picea pungens má zřetelně jehlancovitý tvar s vodorovnými větvemi, které u osamoceného dobře osluněného stromu často sahají až k zemi. V přírodě může strom přesáhnout 30 m; jeden coloradský exemplář v roce 2015 měřil téměř 55 m. V okrasných výsadbách většina stromů zůstává mezi 9 a 18 m. ^{6 3}

Tuhé pichlavé jehlice dlouhé 1,5–4 cm mají pro smrky typický čtyřhranný průřez a vyrůstají kolem celého výhonu na drobných dřevnatých polštářcích. Barva přechází od modrozelené po výrazně stříbromodrou. Vytváří ji vrstva epikutikulárního vosku, která rozptyluje světlo a mezi semenáči se značně liší. ^{2 3}

Samčí šištice zůstávají malé a jsou oranžové. Samičí šišky na koncích výhonů jsou válcovité, převislé a dlouhé 6–10 cm; jejich tenké ohebné šupiny při dozrávání mění barvu ze zelené na světle hnědou. Šedofialová až tmavošedá borka se u starých stromů hluboce brázdí a tvoří silné šupiny. ^{2 3}

Užitečná taxonomie

Pro Picea pungens Engelm. z čeledi Pinaceae přijímá Plants of the World Online právě toto jméno. Nejasnosti kolem platného jména přetrvaly až do počátku 20. století: někteří autoři používali Picea parryana na počest objevitele, ale vědecká obec se nakonec ustálila na Picea pungens. ^{1 6}

Nejbližším druhem, který je třeba v terénu odlišit, je smrk Engelmannův (Picea engelmannii Parry ex Engelm.), sdílející část areálu ve Skalnatých horách. Jeho jehlice jsou na dotek měkčí a méně pichlavé než u Picea pungens a jehličí bývá méně sivé. ⁴

Stanoviště a rozšíření

Přirozený výskyt Picea pungens je omezen na střední Skalnaté hory v USA: jih Wyomingu, východ Idaha, Utah, Colorado, sever Arizony a sever Nového Mexika. Druh roste na vlhkých svazích a v chladných údolích ve výškách 1 800–3 050 m podle zeměpisné šířky, v chladném podnebí s převahou letních srážek. ^{4 1}

Podél vodních toků bývá Picea pungens často jediným jehličnanem v břehovém porostu, jinde roste s horskou douglaskou, borovicí těžkou a jedlí bělokorou. Kořenový systém zůstává mělký: v přemokřené půdě proto silný vítr může strom vyvrátit, ačkoli za běžných podmínek má dobrou stabilitu. ⁴

Mimo přirozený areál patří Picea pungens díky pravidelné siluetě a namodralému zbarvení k nejčastěji vysazovaným okrasným jehličnanům světa, v Evropě i mírné Asii. Původní areál přitom zůstává úzký a horský: celosvětové pěstování nevypovídá o jeho původním rozsahu. IUCN řadí druh do kategorie málo dotčený (LC), což souvisí s širokým rozšířením v kultuře a stabilitou původního areálu. ^{6 2 8}

Životní cyklus a rozmnožování

U jednodomého druhu Picea pungens jsou samčí šištice rozmístěny po celé koruně, zatímco samičí zaujímají koncové polohy na větvích v její horní části. Bohatá úroda šišek přichází každé 2–3 roky a semena dozrávají v srpnu téhož roku. ⁴

Semena v přírodě klíčí rychle bez nutnosti předchozí stratifikace, jakmile dopadnou na obnaženou dostatečně vlhkou minerální půdu. Při řízeném výsevu v kultuře však pro rovnoměrné vzcházení potřebují 4–6 týdnů studené stratifikace. ^{4 5}

Tloušťkový přírůst zůstává pomalý: kmen o průměru 10–13 cm odpovídá u volně rostoucích stromů věku 125–135 let. Picea pungens je dlouhověký druh; v Cedar Breaks v Utahu byli zaznamenáni jedinci staří přes 460 let. ^{4 6}

Využití a rizika

Okrasné využití převažuje v solitérních výsadbách, větrolamech a stromořadích díky jehlancovité koruně a stříbromodré barvě. Vyhledávané modré kultivary jako Hoopsii či Koster se množí roubováním, protože výsev zbarvení věrně nezachovává. ^{3 6}

Dostupné zdroje u koček a psů neuvádějí systémovou toxicitu. Tuhé pichlavé jehlice představují hlavně mechanické riziko při pozření nebo dotyku. I proto se strom někdy nevolí jako vánoční stromek a přednost dostávají druhy s měkčím jehličím. ^{3 5}

Znečištěné ovzduší a horká vlhká léta druhu Picea pungens nesvědčí: růst se výrazně zpomaluje a úměrně roste náchylnost k houbovým chorobám. Cytosporová rakovina (Leucocytospora kunzei) tak u oslabených stromů na severovýchodě USA postihuje až polovinu pletiv větví. ^{4 5}

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Zaznamenáno je přes 38 kultivarů Picea pungens, od velkých jehlancovitých stromů po zakrslé skalničkové formy. Hoopsii a Koster vynikají intenzivní stříbromodrou barvou; Glauca Globosa a Montgomery mají zakrslý zaoblený růst vhodný do malých zahrad, ale ne nejsytější zbarvení. ^{2 6}

V terénu pravidelně dochází k záměně se dvěma druhy. Picea engelmannii Parry ex Engelm., smrk Engelmannův, má měkčí a méně sivé jehlice než Picea pungens. Picea glauca (Moench) Voss, smrk sivý, nese šedozelené a výrazně méně pichlavé jehličí. U semenáčů smrku pichlavého prodávaných bez kultivarového jména vzniká jiný problém: skutečná barva se často potvrdí až po několika letech růstu.

Colorado vyhlásilo smrk pichlavý po jeho objevu na Pikes Peak svým oficiálním stromem roku 1939. Utah jej měl za symbolický strom od roku 1933 do roku 2014; poté jej kvůli relativní vzácnosti na území státu nahradil topolem osikovitým.

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Picea pungens Engelm.
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Picea pungens
• NC State Extension Gardener Plant Toolbox, Picea pungens
• USDA Forest Service Silvics Manual, Picea pungens
• Plants For A Future, Picea pungens
• Wikipedia (en), Blue spruce, taxonomie, chemie a významné stromy
• StateSymbolsUSA, oficiální strom Colorada, smrk pichlavý
• Červený seznam IUCN, hodnocení Picea pungens