jilm habrolistý (Ulmus minor, Mill. 1768)

Identita

jilm habrolistý (Ulmus minor Mill., 1768) je opadavý strom z čeledi jilmovitých (Ulmaceae), který popsal anglický botanik Philip Miller. Plants of the World Online toto jméno přijímá jako platnou referenci, přestože botanici taxonomii uvnitř rodu Ulmus nadále považují za spornou. Při určování je proto užitečné znát vedle běžného jména i celé vědecké jméno. ^{1 6}

Názvy jilm polní a jilm ladní jsou další česká označení téhož druhu. Francouzské jméno „orme champêtre“ jej odlišuje od horského jilmu Ulmus glabra: odkazuje na pole, živé ploty a lužní nížiny, kde se druh nejčastěji vyskytuje. Ve francouzštině se užívají také označení „ormeau“, „petit orme“ a dnes již vzácné regionální „ipréau“. Tato pojmenování označují jeden druh, nikoli různé botanické taxony. ⁷

Poznávací znaky

Zdravý dospělý exemplář Ulmus minor může přesáhnout 30 m výšky. Zaoblenou korunu nese kmen se šedou borkou, která rozpraskává do obdélníkových plošek. Na mladých větvích se někdy tvoří korkové lišty; jejich přítomnost je doplňkovým znakem vedle listů a plodů. ⁶

Listy dlouhé 4 až 9 cm zůstávají výrazně menší než u jilmu horského, Ulmus glabra, s nímž bývá druh v terénu zaměňován. Báze čepele je zřetelně asymetrická a okraj dvakrát pilovitý. Na postranních žilkách jsou drobounké černé žlázky, které představují spolehlivý rozlišovací znak při pozorování lupou. ⁶

Nenápadné načervenalé květy se objevují v hustých svazečcích před olistěním, během února a března. Plodem je lysá, vejčitá až obvejčitá křídlatá nažka, dlouhá 12 až 15 mm. Na vrcholu má zářez a semeno leží blízko něj, takže poloha semene pomáhá při rozpoznání plodu. ⁶

Užitečná taxonomie

Synonymika evropských jilmů je u tohoto druhu zvlášť rozsáhlá. Následující jména označují zcela nebo zčásti Ulmus minor:

• Ulmus procera Salisb., historický anglický jilm;
• Ulmus minor subsp. minor, nominátní poddruh;
• Ulmus carpinifolia Gled., synonymní jméno;
• Ulmus campestris auct., staré jméno dlouho používané pro celý komplex.

Nejvýmluvnější je případ Ulmus procera: anglický jilm byl dlouho považován za samostatný druh, ale Plants of the World Online jej dnes řadí pouze mezi synonyma Ulmus minor. Stabilním opěrným bodem tak zůstává přijaté jméno spolu s úplnou autorskou citací, nikoli samotné historické označení. ^{1 5}

Stanoviště a rozšíření

Evropa, především její jižní část, Malá Asie a severozápadní Írán tvoří původní areál Ulmus minor; další populace rostou v severozápadní Africe. Nejsevernější výspy výskytu leží na baltských ostrovech Öland a Gotland. U těchto ostrovních populací zůstává možné dřívější zavlečení člověkem, takže jejich původ nelze popsat bez této výhrady. ^{1 6}

Typickým prostředím jsou nížinné lužní lesy s dubem a jasanem. Strom v nich snáší jak letní záplavy, tak dlouhotrvající sucho. Právě schopnost přestát oba tak odlišné vodní režimy vysvětluje jeho historický výskyt v polních živých plotech i ve větší vzdálenosti od vodních toků. ⁶

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh celosvětově kategorií nedostatek údajů (DD). Důvodem je chybějící úplné demografické zhodnocení, a to navzdory místním ničivým dopadům grafiózy. Toto hodnocení tedy vyjadřuje nedostatečnost dostupných údajů o populacích. ⁴

Životní cyklus a rozmnožování

Dospělé jilmy habrolisté dnes kvetou vzácně. Ve Francii strom zpravidla nezačne kvést před dosažením přibližně deseti let, ale většina kmenů už tohoto věku nedosáhne bez opětovného napadení grafiózou. S úbytkem dostatečně starých stromů, schopných pravidelně plodit, se v krajině omezilo také pohlavní rozmnožování. ⁶

Ztrátu kmenů druh vyrovnává intenzivní tvorbou kořenových výmladků. Nové výhony vyrůstají z kořenů a pařezů stále znovu, a to i po odumření hlavního kmene. Právě tato klonální schopnost, spíše než rozmnožování semeny, udržuje Ulmus minor v krajině i po desetiletích epidemie. Jeho genetické zdroje proto nejsou dosud považovány za ohrožené. ⁶

Využití a rizika

Husté dřevo jilmu habrolistého je odolné vůči vlhkosti. Tradičně slouží k výrobě nábytku a parket, jako topivo, při stavbě lodí i pro konstrukce ponořené do vody, například piloty. Odolnost ve vlhkém prostředí je společným důvodem několika těchto způsobů využití. ³

Hlavní zdravotní hrozbou pro strom zůstává grafióza, houbové onemocnění přenášené bělokazy. Od 70. let 20. století zdecimovala většinu dospělých evropských stromů. V postižených oblastech se proto výsadba náchylného materiálu dodnes nedoporučuje. ^{7 2}

U lidí ani domácích zvířat není doložena žádná toxicita. Druh se neobjevuje v žádném seznamu jedovatých rostlin ASPCA ani NC State Extension. ³

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Historii pěstování ovlivnilo několik zahradnických klonů. Sarniensis, označovaný jako jerseyský jilm, má úzce vzpřímený habitus a již v 19. století se vysazoval v městských stromořadích. Umbraculifera tvoří hustou kulovitou korunu na rovném kmeni a ve střední Asii i na Blízkém východě zůstává běžným pouličním stromem. Vzácnější Dampieri má sloupovitý růst a někdy krémově lemované listy. Nejvýznamnější je anglický jilm: jediný klon zavedený do Anglie ve starověku a dále množený řízky. Referenční taxonomie jej dnes přiřazuje k Ulmus minor, místo aby jej uznávala jako samostatný druh. ^{2 1}

Při určování je třeba odlišit především tyto příbuzné druhy:

• Ulmus glabra, jilm horský, má souměrnější bázi listu a rozmnožuje se hlavně semeny;
• Ulmus laevis, jilm vaz, má křídlaté nažky na okrajích brvité;
• Ulmus parvifolia a Ulmus pumila jsou dva asijské druhy, jejichž areál nesouvisí s areálem evropského jilmu habrolistého.

Asymetrická báze listu, lysé křídlaté nažky s vrcholovým zářezem a hojné výmladky zůstávají nejspolehlivější kombinací znaků pro jednoznačné rozpoznání Ulmus minor.

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Ulmus minor Mill.
• Royal Horticultural Society, Ulmus minor pěstitelský přehled
• NC State Extension, Ulmus minor - Field Elm
• IUCN Red List, Ulmus minor hodnocení
• GBIF, Ulmus minor Mill. profil druhu
• Wikipedia (EN), Ulmus minor
• Wikipedia (FR), jilm habrolistý