Pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris, L. 1753)

Identita

Pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris L., 1753) je vytrvalá aromatická bylina rodu Artemisia z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). POWO přijímá Linného popis z roku 1753 a uvádí původní areál od mírného pásu Evropy přes mírný pás Asie po Indočínu, včetně severní Afriky. ¹

Francouzské názvy armoise commune a herbe de feu uvádí INPN; v regionálních tradicích se objevuje také starší herbe de la Saint-Jean. Anglicky je rostlina známá jako mugwort neboli common mugwort, případně felon herb; česky též černobýl. ⁶

Rodové jméno odkazuje na řeckou bohyni Artemis. Ve středověku byl pelyněk označován latinsky mater herbarum, tedy matka bylin, podle významného postavení v tradičním léčitelství. ⁸

Poznávací znaky

Vzpřímený trs černobýlu měří 50 cm až 2 m, podle RHS výjimečně až 2,5 m. Lodyha je rýhovaná, často načervenalá a ochlupená. Výška a vzpřímený růst jsou užitečné orientační znaky, samy však k bezpečnému odlišení od ostatních vysokých bylin stejné čeledi nestačí. Je třeba prohlédnout také obě strany listu. ^{2 6}

Střídavé, hluboce členěné listy mají tmavozelený lysý líc a výrazně bělavě plstnatý rub. Rozdíl mezi oběma stranami je spolehlivějším poznávacím znakem než samotný tvar listů a pomůže určit rostlinu i bez květů mezi dalšími hvězdnicovitými na úhorech. ^{6 7}

Od července do října se objevují drobné žluté až načervenalé úbory, seskupené v hustých olistěných květenstvích, bez nápadných korunních lístků. Úbory široké jen 2 až 4 mm jsou nenápadné, takže rostlinu lze snadno přehlédnout mezi nekvetoucími hvězdnicovitými. INPN uvádí u některých populací načervenalé odstíny. ^{2 6}

Užitečná taxonomie

Databáze POWO uznává Artemisia vulgaris L. jako přijatý druh čeledi Asteraceae, řazený do tribu Anthemideae. ¹

Samotné označení pelyněk k určení nestačí: Artemisia absinthium, pelyněk pravý, a Artemisia pontica patří do stejného rodu, ale jsou to jiné druhy. Pelyněk pravý má listy stříbrošedé z obou stran; černobýl je tmavozelený svrchu a plstnatý pouze na rubu. Shodné rodové jméno tedy neznamená shodnou rostlinu ani stejné vlastnosti. Při určování je důležitá právě kombinace tmavého líce a světlého rubu, nikoli pouhá přítomnost členěných listů. ²

Stanoviště a rozšíření

Rozšíření původního druhu vymezuje POWO od mírného pásu Evropy po Indočínu včetně severní Afriky. Do původního areálu patří i metropolitní Francie. ¹

Na francouzském území je podle INPN velmi běžný na neobdělávaných místech, podél cest, v živých plotech a na úhorech. Tela Botanica potvrzuje široké rozšíření na různých, často narušovaných půdách. ^{6 7}

Za hranicemi původního areálu se chování výrazně mění. NC State Extension jej v severoamerických podmínkách popisuje jako silně invazní druh, jehož plazivé oddenky rychle osidlují narušované půdy. K obnově trsu stačí i malý úlomek kořene. ^{4 5}

Životní cyklus a rozmnožování

Díky vytrvalé bázi a oddenkům černobýl každé jaro znovu raší, rychle vytváří vzpřímené lodyhy a v létě kvete. Narušovaná, dobře propustná půda podporuje rychlý růst; podle PFAF se úplný trs vytvoří během jediné sezony. ³

Množit jej lze výsevem, dělením trsů nebo bazálními řízky na jaře či na podzim. PFAF označuje rozmnožování za velmi snadné. ³

Snadná obnova představuje mimo původní areál problém: podle NC State Extension může každý oddenkový úlomek ponechaný v půdě vytvořit celou rostlinu. Jednorázové ruční vytrhání proto bývá značně obtížné. Odstranění nadzemní části samo o sobě neznamená, že v půdě nezůstala část schopná nové obnovy. Vegetativní šíření tak vysvětluje jak snadné množení rostliny, tak obtížnost jejího odstraňování na místech, kde působí jako invazní druh. ⁴

Historie a tradiční využití

Léčebné užívání černobýlu má dlouhou historii: jeho využití popisovali Dioskoridés, Plinius starší a Galén v 1. století n. l. Ve středověku si rostlina udržela pověst mater herbarum. ⁸

Asijská tradice využívá sušené listy k moxování, při němž se řízeným spalováním pelyňku působí na akupunkturní body. Praxe je doložena po staletí nezávisle na evropském užívání. ⁸

Historické užívání není současným léčebným doporučením. Rostlina obsahuje seskviterpenové laktony a silici s thujonem; tradiční gynekologické využití vyžaduje zvláštní opatrnost v těhotenství. Další riziko představuje známý alergenní pyl. ^{3 8}

Toxicita a záměny

Hlavním rizikem je kontakt a požití velkého množství. PFAF upozorňuje na možnou toxicitu při vysoké dávce a kontaktní dermatitidu po styku listů s citlivou pokožkou; NC State Extension potvrzuje podráždění kůže mezi pěstitelskými riziky. ^{3 4}

U domácích zvířat neposkytuje žádný z použitých zdrojů přímé hodnocení ASPCA pro tento druh. Proto je namístě opatrnost u koček, psů a zejména koní, nikoli jednoznačný závěr. Pokud zvíře pozře velké množství listů, obraťte se na veterináře a nepodávejte domácí prostředky. ³

Častou záměnou je pelyněk pravý (Artemisia absinthium), šedivější a hořčejší. Panašované kultivary Oriental Limelight či Variegata nemění biologii ani zásady opatrného zacházení s výchozím druhem. ²

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Artemisia vulgaris L.
• Royal Horticultural Society, Artemisia vulgaris – pelyněk černobýl
• Plants For A Future, Artemisia vulgaris
• NC State Extension Gardener Plant Toolbox, Artemisia vulgaris
• NC State Extension Publications, pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris)
• INPN / MNHN, Artemisia vulgaris L., 1753 – pelyněk černobýl
• Tela Botanica eFlore, Artemisia vulgaris L.
• PMC, význam Artemisia vulgaris L. v dějinách lékařství