ditrichie lepkavá (Dittrichia viscosa, (L.) Greuter 1973)

Identita

Ditrichie lepkavá (Dittrichia viscosa (L.) Greuter, 1973) je vytrvalá bylina až polokeř rodu Dittrichia z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Linné ji poprvé popsal v roce 1753 jako Erigeron viscosus. Werner Greuter ji roku 1973 přeřadil do rodu Dittrichia, pojmenovaného na počest německého botanika Manfreda Dittricha. ^{2 1}

Latinské druhové jméno viscosa znamená „lepkavá“ a vystihuje vonnou pryskyřici pokrývající celou rostlinu. Odkazuje na ni i anglické označení sticky fleabane. Katalánské jméno olivarda zase připomíná dlouhodobé spojení rostliny s ochranou olivovníků. ^{2 3}

Poznávací znaky

Vzpřímené, vějířovitě rozložené a dosti větvené stonky Dittrichia viscosa dorůstají 40 cm až 1 m, na zvlášť příznivé půdě až 1,5 m. Jejich báze postupně dřevnatí a tmavne, zatímco vrcholy zůstávají bylinné a pružné. ^{2 4}

Střídavé kopinaté listy přisedají přímo ke stonku bez řapíku. Na obou stranách mají žlázky a při rozemnutí vydávají kafrovou vůni, často vnímanou jako nepříjemnou. Celou rostlinu pokrývají lepkavé žláznaté chlupy. Jejich hmatový vjem je při určování v terénu stejně spolehlivý jako vůně. ^{2 3}

Žluté paprskující úbory tvoří dlouhá jehlancovitá květenství viditelná od konce léta do listopadu. Velikost úboru pomáhá rozlišit častou záměnu: u Dittrichia viscosa přesahuje 1 cm, kdežto u blízké Dittrichia graveolens je menší než 1 cm. Druhý druh je jednoletý a má výrazně užší listy. ^{2 5}

Užitečná taxonomie

V databázi Plants of the World Online je přijato jméno Dittrichia viscosa (L.) Greuter, zveřejněné v roce 1973. Basionym Erigeron viscosus L. pochází z Linného popisu roku 1753. Před dnešní kombinací byl druh řazen do různých rodů jako Inula viscosa (L.) Aiton, Cupularia viscosa (L.) Godr. & Gren., Pulicaria viscosa (L.) W.D.J.Koch a Conyza viscosa (L.) Steud. ^{1 6}

Rozlišují se čtyři uznávané poddruhy: nominátní Dittrichia viscosa subsp. viscosa, nejrozšířenější kolem Středozemního moře, dále úzkolistý východostředomořský subsp. angustifolia (Bég.) Greuter a dvě portugalské pobřežní formy, subsp. maritima (Brullo & De Marco) Greuter a subsp. revoluta (Hoffmanns. & Link) P.Silva & Tutin. ^{1 7}

Dalšími dvěma blízkými druhy rodu Dittrichia jsou Dittrichia graveolens, jednoletá a spíše páchnoucí než lepkavá, a Dittrichia crithmoides, rostlina slanisek s dužnatými listy. ^{2 8}

Stanoviště a rozšíření

Středomoří a Makaronésie od Kanárských ostrovů po Madeiru tvoří původní areál Dittrichia viscosa. Osídluje vyschlá říční koryta a úhory až do 1 500 m nad mořem. Dnes se šíří především na rumiště a podél silnic. ^{3 1}

Ve středomořské části Francie a na Korsice jde o původní rostlinu. V Provence se jí říká nasque, na Korsice pecita. Na tamních úhorech bývá považována za místně rozpínavou, přestože nejde o zavlečený druh. ^{2 6}

Za hranicemi původního areálu je usazena například v kalifornském údolí Sacramento a u Sanfranciského zálivu. Cal-IPC ji tam vede na seznamu sledovaných druhů, CDFA v kategorii A jako škodlivý organismus s dosud omezeným rozšířením. V Austrálii je přímo označena za invazní druh. ^{5 3}

Životní cyklus a rozmnožování

Podle oblasti kvete od konce léta do listopadu. Úbory bohaté na nektar a pyl přitahují včely až do konce jejich potravní aktivity v pozdním podzimu. ²

Po oplození každý úbor vytváří drobné nažky dlouhé 1–2 mm, seskupené na květním lůžku a opatřené hedvábným chmýrem pro šíření větrem. Právě tento vzdušný přenos, spíše než rozrůstání kořenů, vysvětluje rychlé osídlení obnažené půdy po stavebních pracích nebo požáru. ^{2 5}

Při pěstování lze rostlinu množit jarním výsevem pod krytem nebo dělením trsů na jaře či na podzim. V přírodě má skutečný význam pouze samovolné šíření semeny. ⁴

Využití a rizika

Hlavní doložený přínos Dittrichia viscosa je zemědělský. V úborech hostí hálky mouchy Myopites stylata. Její larvy na podzim napadají různí parazitoidní blanokřídlí, zejména Eupelmus urozonus, kteří regulují i vrtuli olivovou Bactrocera oleae. Po opětovném vysazení rostliny na okraj olivového sadu se tato biologická regulace ustaluje čtyři až pět let. ²

Středomořská lidová medicína rostlině přisuzovala několik zevních použití zaznamenaných v regionálních pramenech. Na Sardinii se užívala při revmatických bolestech, na Sicílii k zastavování krvácení a ošetřování ran. Na Korsice a Elbě se tradičně přikládala také při požahání medúzou či bodnutí včelou a vosou. Jde o popis tradičních praktik. Toxicita pro člověka ani zvířata není doložena. ^{2 4}

Pozdní nektar a pyl činí z rostliny významný zdroj potravy pro včely na konci sezony. Med z ní se však kvůli vyššímu obsahu vody uchovává hůře než některé jiné medy. ²

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Pro Dittrichia viscosa není uznána zahradní odrůda: jde o planou rostlinu, která nebyla šlechtěna pro okrasu. Plants For A Future ji přesto popisuje jako snadno pěstovatelnou na běžné slunné půdě. ⁴

Nejběžnější záměnou je Dittrichia graveolens, často považovaná před rozkvětem za mladou Dittrichia viscosa. Rozhoduje životní cyklus a olistění. Jednoletá rostlina s čárkovitými listy širokými 1–3 mm a drobnými úbory ukazuje na první druh. Vytrvalý vzrůst, širší kopinaté listy a úbory přes 1 cm potvrzují Dittrichia viscosa. ^{2 5}

Dlouhý seznam synonym odráží historické přesuny mezi rody Inula, Erigeron, Pulicaria a Conyza před konečným zařazením do Dittrichia. Přijaté vědecké jméno Dittrichia viscosa pomáhá předcházet omylům lépe než lidová označení nebo staré rodové kombinace, které se mezi publikacemi mění. ^{1 6}

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Dittrichia viscosa (L.) Greuter
• Wikipedie FR, ditrichie lepkavá
• Wikipedia EN, Dittrichia viscosa
• Plants For A Future, Dittrichia viscosa
• California Invasive Plant Council, profil Dittrichia viscosa
• Integrated Taxonomic Information System, Dittrichia viscosa
• Tela Botanica / eFlore bdtfx, Dittrichia viscosa (L.) Greuter
• GBIF Backbone Taxonomy, Dittrichia viscosa (L.) Greuter