Bahnička jedlá (Eleocharis dulcis, (Burm.f.) Trin. ex Hensch. 1833)

Identita

Bahnička jedlá (Eleocharis dulcis (Burm.f.) Trin. ex Hensch., 1833), známá také jako čínský vodní kaštan, je vytrvalá vodní bylina z čeledi šáchorovitých (Cyperaceae). S kaštanovníky rodu Castanea nemá nic společného: název odkazuje pouze na tvar a křupavost podzemní stonkové hlízy, jediné jedlé části rostliny. ^{3 1}

Samotná hlíza není toxická, ale požití syrové neoloupané a neomyté hlízy může způsobit fasciolopsiózu. Na povrchu ve stojaté vodě může nést střevní motolici Fasciolopsis buski, popsanou níže. Oloupání nebo tepelná úprava tento problém odstraňuje.

Čínská jména bíqí (荸荠) a mǎtí (马蹄) označují tutéž rostlinu. Druhé doslova znamená „koňské kopyto“ a vystihuje zploštělý kulatý tvar hlízy. Anglické Chinese water chestnut odlišuje druh od jiné rostliny zvané „water chestnut“, Trapa natans, která s ním přes společný název nesouvisí. ²

Poznávací znaky

Eleocharis dulcis nemá vyvinuté pravé listy. Fotosyntézu zajišťují sytě zelené trubkovité lodyhy, vzpřímené a uvnitř pravidelně přepažené. Dosahují 1 až 1,5 m, aby zachytily světlo nad mělkou vodou. Každá končí jediným hnědožlutým kláskem bez nápadných korunních lístků či barev. ^{2 3}

V bahně tvoří každý trs jednu nebo více kulatých hlíz o průměru 2,5 až 4 cm, se šupinatým tmavohnědým až načernalým povrchem a bílou křupavou dužninou s téměř 80 % vody. Jedlá je pouze hlíza, nadzemní lodyhy se nekonzumují. ^{3 4}

Užitečná taxonomie

Burman rostlinu roku 1768 původně popsal jako trávu pod jménem Andropogon dulcis Burm.f. 1768. Trinius a Henschel ji roku 1833 přeřadili do rodu Eleocharis v čeledi šáchorovitých. Trubkovitá bezlistá lodyha totiž může nezkušeného pozorovatele vést k záměně s trávou. Přijaté jméno Eleocharis dulcis (Burm.f.) Trin. ex Hensch. uchovává tuto historii v autoritní citaci. ¹

Pro tentýž druh se používala i tato synonyma:

• Eleocharis tuberosa Schult., synonymní jméno;
• Eleocharis plantaginea (Retz.) Roem. & Schult., synonymní jméno;
• Scirpus tuberosus Roxb., synonymní jméno;
• Scirpus plantagineus Retz., synonymní jméno.

Pěstovaná velkohlízá forma se řadí jako Eleocharis dulcis var. tuberosa (Schult.) T.Koyama. Liší se od planého typu s menšími hlízami. ^{1 7}

Stanoviště a rozšíření

Přirozený areál Eleocharis dulcis zahrnuje tropickou a subtropickou Asii, tropickou Afriku a Oceánii, s potvrzeným výskytem až v severní Austrálii. Tam husovci živící se hlízami využívají trubkovité lodyhy ke stavbě plovoucích hnízd v období dešťů. ^{2 1}

Kořeny rostou v bahně mělké stojaté vody, asi 10 cm hluboké, na plném slunci, které je nezbytné pro tvorbu velkých hlíz. Ve velkém se druh pěstuje v jižní Číně, Thajsku, na Tchaj-wanu, Filipínách a v Indii. Komerčně byl zaveden do USA a jihozápadní Austrálie. ^{2 6}

Životní cyklus a rozmnožování

Pěstování Eleocharis dulcis vyžaduje přibližně sedm měsíců bez mrazu. Hlízy raší při teplotě půdy okolo 13,6 °C. Vegetativní růst se zrychluje při 30 až 35 °C, zatímco následná tvorba hlíz probíhá při teplotě o 5 °C nižší. Den kratší než 12 hodin výrazně urychluje jejich zvětšování. Sklízí se proto koncem léta až na podzim, když lodyhy žloutnou a zasychají. ^{2 5}

K vodním škůdcům této plodiny patří larvy chrostíků, housenky, křísi a červci napadající lodyhy. V teplém vlhkém klimatu se rozvíjí rez (Uromyces) a spála lodyh způsobená Cylindrosporium eleocharidis. Půdní háďátka napadají přímo vznikající hlízy. ^{5 2}

Rozmnožování probíhá téměř vždy dělením a výsadbou hlíz na jaře. Výsev je možný, ale pomalejší a převážně pokusný. Z jediné hlízy vznikne za sezonu celý trs. V Číně se uvádějí výnosy 20 až 40 t/ha, v intenzivních systémech až 47 až 85 t/ha. ^{4 2}

Využití a rizika

Sladká křupavá hlíza se jí syrová i vařená. Křupavost si zachovává i po dlouhé tepelné úpravě: oligomery kyseliny ferulové zpevňují buněčné stěny. Tato chemická vlastnost spíše než pouhá čerstvost vysvětluje pevnost ve smažených pokrmech i konzervách. Ve 100 g syrové hlízy je asi 97 kcal a 24 g sacharidů, dále významné množství draslíku, manganu a vitaminu B6. ^{2 4}

Čínská a thajská kuchyně používá hlízy do rychle smažených jídel, jako mouku na koláč z vodních kaštanů, konzervované nebo kandované v thajském dezertu thap thim krop. ²

Hlíza není toxická pro člověka ani běžná domácí zvířata. Skutečné riziko však představuje konzumace syrové neoloupané a neomyté hlízy: její povrch ve stojaté vodě může nést metacerkárie Fasciolopsis buski, které způsobují fasciolopsiózu. Oloupání a důkladné omytí nebo tepelná úprava riziko odstraňuje. ²

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Pěstovaná varieta var. tuberosa má mnohem větší hlízy než planý typ, ale nejde o samostatný druh. Spolehlivým vodítkem zůstává přijaté jméno Eleocharis dulcis. ¹

Mezi nejčastěji zaměňované rostliny patří:

• Trapa natans, kotvice plovoucí, označovaná také jako vodní kaštan, je jednoletá plovoucí rostlina z čeledi kyprejovitých s rohatými plody; přes společné jméno není s Eleocharis dulcis botanicky příbuzná;
• Cyperus esculentus, šáchor jedlý, je další šáchorovitá rostlina se sladkou hlízou, ale patří k jinému rodu a chutná více po lískových oříšcích;
• jiné plané druhy rodu Eleocharis mohou být ve vegetativním stavu podobné, netvoří však hlízy obchodní velikosti.

Pokud není vidět hlíza ani klásek, vyžaduje odlišení těchto druhů opatrný sběr. Mohou totiž sdílet stejné bažinaté či rýžovištní stanoviště. ³

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Eleocharis dulcis (Burm.f.) Trin. ex Hensch.
• Wikipedia, Eleocharis dulcis
• Wikipedia, čínský vodní kaštan (Eleocharis dulcis)
• Plants For A Future, Eleocharis dulcis
• Rural Industries Research and Development Corporation, Chinese Water Chestnut handbook
• Department of Agriculture and Food, Western Australia, Chinese water chestnuts in Western Australia
• USDA PLANTS Database, Eleocharis dulcis