Locika jedovatá (Lactuca virosa, L. 1753)

Identita

Locika jedovatá (Lactuca virosa L., 1753) je dvouletá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Do rodu Lactuca patří stejně jako locika setá, která je mnohem méně hořká. Latinské epiteton virosa znamená „jedovatá“ nebo „páchnoucí“ a odkazuje na silně hořký, zapáchající bílý latex. ^{1 4}

Anglické jméno wild lettuce označuje tento druh i blízce příbuznou lociku kompasovou, Lactuca serriola. Přezdívka opium lettuce, tedy opiová locika, souvisí s léčebným použitím v 19. století, kdy sušený latex příležitostně nahrazoval opium v některých léčebných postupech. ⁷

Poznávací znaky

Zpočátku vytváří Lactuca virosa přízemní růžici sivě zelených listů širokou 15 až 40 cm, ukotvenou hlubokým kůlovým kořenem. Druhým rokem vyrůstá přímá, robustní, štětinatá lodyha, u báze často nafialovělá. Dosahuje až 2 m, téměř pětinásobku šířky výchozí růžice. ^{4 5}

Přisedlé, objímavé listy mají zubaté až chobotnaté okraje s ostny; ostny jsou také na vystouplé střední žilce na rubu. Z poraněné lodyhy vytéká zapáchající bílý latex, který na vzduchu černá. Před kvetením je spolehlivějším vodítkem než samotný obrys listů. ⁴

Květy se objevují od července do září v drobných žlutých úborech seskupených do volného chocholíku, bez výrazné okrasné hodnoty. Následují purpurově černé nažky s bílým chmýrem, který umožňuje šíření větrem. ⁵

Užitečná taxonomie

POWO uznává Lactuca virosa L. jako druh čeledi Asteraceae, tribu Cichorieae, kam patří také pampelišky a čekanky. Uvádí dva poddruhy: nominátní poddruh a Lactuca virosa subsp. cornigera (Pau & Font Quer) Emb. & Maire, omezený na Maroko. ^{1 2}

Dlouho byla locika jedovatá pojímána jako pouhá odchylka lociky kompasové. Odtud pocházejí botanická synonyma, s nimiž se lze stále setkat:

• Lactuca scariola subsp. virosa (L.) Maire & Petitm., historické botanické jméno
• Lactuca scariola proles virosa (L.) Rouy, historické botanické jméno
• Lactuca scariola subsp. virosa (L.) Bonnier & Layens, historické botanické jméno

Taxonomické pojetí dlouho kolísalo mezi oběma druhy, což vysvětluje přetrvávající záměny lociky jedovaté a kompasové při určování v terénu. ¹

Stanoviště a rozšíření

Madeira, Evropa a severní Afrika tvoří podle POWO původní areál druhu, v mírném až středomořském podnebí. ¹

Na francouzském území popisuje Tela Botanica lociku jedovatou jako běžný plevel neobdělávaných míst, rumišť, okrajů cest, polí a zahrad. Zřetelně upřednostňuje půdy bohaté na dusík, a proto roste na skládkách a u farem, kde dusík v půdě podporuje klíčení semen. ⁴

Do Severní Ameriky byla rostlina zavlečena mimo původní areál. USDA ji dokládá v Kalifornii, Alabamě, Iowě a Washingtonu; uváděna je také v Austrálii. Vyskytuje se v rozptýlených populacích spíše než invazně. ⁶

Životní cyklus a rozmnožování

Životní cyklus je dvouletý: růžice se zakládá první rok, v mírném podnebí často již v únoru nebo březnu. Zůstává zelená po celou zimu bez výrazné dormance, což pomáhá chránit její vývoj před pozdními mrazy. ⁴

Druhým rokem začíná na jaře vyrůstat květní lodyha. Kvetení trvá od července do poloviny srpna nebo do září podle podnebí. Po vytvoření plodů celá rostlina usychá a ze stejného trsu již znovu neobrůstá. ⁴

Z každého úboru vzniká několik nažek s chmýrem. Vítr je roznáší na velké vzdálenosti a umožňuje osídlení sousedních úhorů. Posečení před vytvořením chmýru výrazně omezuje samovýsev, jediný známý způsob rozmnožování tohoto druhu s kůlovým kořenem. Rostlina se nemnoží dělením ani řízky. ⁵

Využití a rizika

Sušením latexu získaného naříznutím lodyhy v době kvetení vzniká lactucarium. Od 19. století se používalo jako mírná náhrada opia v některých odvykacích kúrách. Koncentrují se v něm dva účinné seskviterpenové laktony, laktucin a laktukopikrin. ⁷

Při pokusech na myších vykazovaly obě látky analgetické účinky srovnatelné s ibuprofenem a tlumivý účinek na spontánní pohybovou aktivitu. Aktivnější z této dvojice byl laktukopikrin. ⁷

Biomedicínský přehled přírodních psychoaktivních látek řadí Lactuca virosa k rostlinám s tlumivými složkami, prodávaným ve většině zemí bez přísného lékařského dohledu. Při překročení tradičních dávek starší literatura popisuje bolesti hlavy a výraznou ospalost. Opatrnost je namístě zejména v těhotenství a při kojení. ⁸

Méně hořké mladé výhonky růžice se někdy jedí osmahnuté nebo ve velmi malém množství ve směsi listových salátů. Po vyběhnutí lodyhy se syrové listy ve velkém množství nekonzumují. ⁵

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Pro Lactuca virosa není uznán žádný zahradnický kultivar: je to planá rostlina bez šlechtění pro okrasu nebo školkařský prodej. ⁵

Nejčastější záměnou je locika kompasová, Lactuca serriola. Má tuhé svislé horní listy s laloky připomínajícími dubový list; locika jedovatá má listy vodorovnější a volnější. Liší se i nažky: světle hnědé u L. serriola, purpurově černé u L. virosa. Oba druhy se přirozeně kříží, takže tyto znaky někdy splývají. ⁴

Bílý latex a podobná ruderální stanoviště sdílejí i další Cichorieae: čekanka obecná (Cichorium intybus), pampelišky (Taraxacum) a locika setá (Lactuca sativa), odvozená od předka blízkého Lactuca serriola. Vůči těmto příbuzným je vědecké jméno spolehlivější než samotná podobnost listů. Ta mate především u mladých rostlin, dokud určení neusnadní květy. ³

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Lactuca virosa L.
• International Plant Names Index, Lactuca virosa L.
• GBIF Backbone Taxonomy, Lactuca virosa L.
• Tela Botanica eFlore, Lactuca virosa L.
• Plants For A Future, Lactuca virosa
• USDA PLANTS Database, Lactuca virosa profil druhu
• PubMed, Analgesic and sedative activities of lactucin and some lactucin-like guaianolides in mice
• PubMed, Biomedical analysis of New Psychoactive Substances (NPS) of natural origin