Myrta obecná (Myrtus communis, L. 1753)

Identita

Myrta obecná (Myrtus communis L., 1753), anglicky Common myrtle a italsky Mirto, je stálezelený keř nebo malý strom rodu Myrtus. Je původní od Středomoří po Pákistán. Rozemnutý list okamžitě vydává výraznou vůni díky drobným siličným žlázkám v čepeli. Tento znak ji už při prvním dotyku odlišuje od okolních keřů s pouze lesklými, ale nevonnými listy. ^{1 2}

Regionální pojmenování připomínají dvě odlišné tradice. Francouzský název „židovská myrta“ odkazuje na její místo jako hadas mezi čtyřmi rituálními rostlinami židovského svátku Sukot. Provencálské lidové jméno herbe du lagui se nadále používá ve školkách na jihu Francie vedle botanického názvu. ^{7 8}

Poznávací znaky

Keř druhu Myrtus communis je hustý, v mládí vzpřímený a s věkem rozložitý. V přírodě může dosáhnout 5 m, v zahradách však zřídka přesahuje 2 až 3 m. Vstřícné vejčité až kopinaté listy měří 2 až 5 cm. Jsou lesklé, tmavozelené a mají drobné průsvitné žlázky, které při rozemnutí uvolňují výraznou vůni. ^{3 2}

Jednotlivé květy v úžlabí listů mají pět bílých korunních lístků kolem svazku četných žlutých tyčinek a průměr přibližně 2 cm. Kvetou od jara do léta podle klimatu. Následují dužnaté modročerné až fialovočerné bobule dlouhé 8 až 12 mm, u některých forem bílé. ^{3 4}

Užitečná taxonomie

Uznávají se dva poddruhy: nejrozšířenější Myrtus communis subsp. communis a Myrtus communis subsp. tarentina (L.) Nyman. Druhý je kompaktnější středomořská forma s malými listy a často bílými bobulemi, zahradnicky známá jako tarentská myrta. Její výrazně menší listy oproti typové formě usnadňují určování v terénu více než barva plodů. ¹

Synonyma zahrnují především staré variety dnes přiřazované k typovému druhu:

• Myrtus communis var. italica L. (historická varieta)
• Myrtus communis var. baetica L. (historická varieta)
• Myrtus communis var. leucocarpa DC. (historická varieta)
• Myrtus communis var. angustifolia L. (historická varieta)

Tato jména stále přežívají na starých zahradnických etiketách. Označují místní odchylky listů nebo plodů, nikoli samostatné taxony. Spolehlivým základem určení zůstává přijaté jméno Myrtus communis. ¹

Stanoviště a rozšíření

Přirozený areál zahrnuje Makaronésii a Portugalsko, celé Středomoří, severní Afriku a západní Asii až po Pákistán. ¹ Ve Francii myrta planě roste v pobřežních makchiích a garrigue Provence a Korsiky, zpravidla pod 400 m nad mořem. ⁷

Chudé, písčité nebo kamenité půdy myrtě vyhovují, pokud dobře odvádějí vodu. Snáší i slaný aerosol, což je výhoda v pobřežních zahradách. Trvale přemokřená půda naopak podporuje hnilobu kořenů, hlavní pozorovanou příčinu odumírání ve volné půdě. Po zakořenění myrta výrazně lépe snáší letní sucho a ochotně roste vedle rozmarýnu či levandule, dalších keřů středomořské makchie. ^{2 5}

Zralé bobule rádi požírají ptáci a rozšiřují tak semena v makchii. ³ IUCN hodnotí Myrtus communis jako málo dotčený druh se stabilní populací v celém rozsáhlém středomořském a makaronéském areálu. ⁶

Životní cyklus a rozmnožování

Květy opylují především včely a vyrůstají na letošním dřevě. Bohatá úroda nastává teprve po několika dlouhých a teplých létech, což omezuje tvorbu bobulí v chladnějším mírném klimatu. ^{3 2}

Klíčení semen předchází přibližně tříměsíční chladová stratifikace. Bez ní bývá vzcházení vzácné nebo nulové, což vysvětluje časté neúspěchy domácích výsevů. Řízkování polovyzrálými výhony koncem léta z letošního dřeva naopak věrně zachovává vlastnosti kultivaru, například 'Compacta'. Geneticky proměnlivější semenáče je neuchovají vždy. ⁵

Dobře zakořeněná myrta často žije několik desetiletí. Nemá výrazný zimní klid, protože si uchovává listy po celý rok. Po požáru makchie z báze keře bujně obráží, což vysvětluje její vytrvávání ve středomořském prostředí pravidelně zasahovaném požáry. ³

Využití a rizika

Čerstvé i sušené zralé bobule tradičně nahrazují pepř v několika středomořských kuchyních. Patří také do mirta, macerovaného likéru typického pro Sardinii a Korsiku. Sušené drcené aromatické listy ochucují pečené maso, což je stará sardinská tradice udržovaná dodnes. ⁵

Silice bohatá na cineol a myrtenol se využívá v parfumerii a v tradičních přípravcích spojovaných s dýchacími cestami. Ze suchého dřeva se vyrábí i kvalitní dřevěné uhlí. Dostupné údaje hodnotí myrtu jako netoxickou pro kočky, psy a člověka; její působení u koní však zůstává málo doložené. ⁵

Ve starověkém Řecku byla myrta zasvěcena Afroditě, později v Římě Venuši. Věnčila novomanžele i vítěze mírových soutěží, na rozdíl od vavřínu vyhrazeného válečným činům. Tradice svatebních myrtových věnců přetrvala až do britských královských svateb. ⁸

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Z poddruhu tarentina vychází několik kultivarů. 'Compacta' má nízký vzrůst a drobné listy, různé formy 'Variegata' bíle nebo krémově panašované listy. Žádný z těchto výběrů nemění biologii typového druhu. Typový druh i poddruh tarentina získaly ocenění Award of Garden Merit od RHS za zahradní vlastnosti. ²

V přírodě se myrta někdy zaměňuje s jinými středomořskými keři se stálezelenými lesklými listy, například s ptačím zobem (Ligustrum spp.) nebo některými druhy rodu Pittosporum. Nejrychlejším rozlišením je rozemnutí listu: myrta výrazně voní díky siličným žlázkám, kdežto ptačí zob a zmíněné druhy rodu Pittosporum při rozemnutí nevoní. ³

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Myrtus communis L.
• Royal Horticultural Society, Myrtus communis
• NC State Extension, Myrtus communis (myrta obecná), Plant Toolbox
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Myrtus communis
• Plants For A Future, Myrtus communis
• Červený seznam IUCN, hodnocení Myrtus communis
• INPN / MNHN, Myrtus communis L., 1753 (cd_nom 109186)
• Smithsonian Libraries and Archives, myrta, původ a význam rostliny