lilek narančila (Solanum quitoense, Lam. 1794)

Identita

Lilek narančila (Solanum quitoense Lam., 1794), obchodovaný jako Lulo v Kolumbii a Naranjilla v Ekvádoru, je vytrvalá lilkovitá rostlina (Solanaceae). Pozná se podle fialových hvězdovitých chlupů na stoncích, listech a nezralých plodech. Toto odění ji odlišuje od dalších velkolistých andských lilkovitých již před kvetením. Přívlastek quitoense odkazuje na Quito, ekvádorské hlavní město poblíž centra její rozmanitosti. ^{1 6}

Běžné pojmenování se mění podle země: naranjilla v Ekvádoru, Kostarice, Nikaragui a Panamě, lulo v Kolumbii. Francouzské botanické katalogy používají morelle de Quito, naranjille či orange de Quito. Mezinárodně se objevuje i jméno Quito Orange. ^{4 6}

Poznávací znaky

Solanum quitoense tvoří rozložitý bylinný keř vysoký 1,5–2,5 m, jehož stonky s věkem dřevnatějí. Plané populace mají ostny na stoncích, řapících a hlavních žilkách. Ekvádorští a kolumbijští producenti pěstují téměř výhradně bezostnou formu, kterou lze holýma rukama rychleji sklízet. ²

Mladé výhony, řapíky a rub velkých vejčitých listů dlouhých 30–60 cm nesou stejné fialové hvězdovité chlupy jako nezralý plod. Jde o spolehlivé vodítko při srovnání s jinými velkolistými lilkovitými. Měkká, mírně zvrásněná čepel se ve větru ohýbá snáze než kožovité listy druhů mírného pásma, což odpovídá původu v chráněném podrostu. ²

Vonné květy široké přibližně 3 cm mají pět korunních lístků, nahoře bílých, zespodu nafialovělých a chlupatých, a pět zářivě žlutých tyčinek. Kulatý plod měří 4–6 cm v průměru. Jeho slupka se při dozrání mění na oranžovou a hladkou; předtím je zelená a celá pokrytá stejnými fialovými chlupy jako listy. ^{2 7}

Užitečná taxonomie

POWO/WCVP přijímá jméno Solanum quitoense Lam. Druh patří do podrodu Leptostemonum a sekce Lasiocarpa, která sdružuje několik podobných jihoamerických druhů s jedlými plody. Mezi uváděná synonyma patří: ^{1 6}

• Solanum angulatum Ruiz & Pav., historické taxonomické jméno
• Solanum quitense Kunth, historické taxonomické jméno
• Solanum nollanan Britton, historické taxonomické jméno
• Solanum quitoense var. septentrionale R.E.Schult. & Cuatrec., historické taxonomické jméno

Poslední uvedená varieta, popsaná z Kolumbie a Venezuely, má ostny na stonku, větvích, řapících i hlavních žilkách. Typická forma má nanejvýš několik roztroušených ostnů. Mezinárodní taxonomické databáze včetně americké ITIS přijímají stejné jméno jako POWO, což omezuje nejasnosti při prodeji pod různými štítky. ^{2 8}

Stanoviště a rozšíření

Severozápad Jižní Ameriky, především Peru, Ekvádor a jižní Kolumbie, tvoří oblast původu. Pěstování se rozšířilo až do Kostariky, Panamy a Venezuely. ^{2 4}

Ve vlhkém horském lese roste druh v nadmořské výšce 1 200–2 400 m, při ročním úhrnu srážek 1 500–3 000 mm. Nejlepší ekvádorské plantáže leží ve výšce 1 500–1 800 m, kde průměrná teplota zůstává mezi 17 a 19 °C. ^{2 7}

Intenzivní plné slunce rostlině škodí; dává přednost polostínu světlého podrostu. Nesnáší mráz ani dlouhodobé teploty nad 29 °C, takže se pěstování omezuje na horské tropy a jinde na vytápěné skleníky. Úzké klimatické nároky vysvětlují, proč pokusy o zavedení na Floridě a v Kalifornii, zahájené již počátkem 20. století, zůstaly ojedinělé navzdory skutečnému obchodnímu zájmu. ²

Životní cyklus a rozmnožování

Ve školkách se semena vysévají postupem používaným u rajčete a sazenice se přesazují po dvou až třech měsících. Kvetení začíná čtyři až pět měsíců po přesazení, první sklizeň přichází deset až dvanáct měsíců od výsevu. ²

Po ujmutí rostlina plodí nepřetržitě přibližně tři roky, pak produkce klesá. Plody je třeba sklízet každých sedm až deset dní. Pro trh se sbírají napůl vybarvené, protože se snadno otlačí a po úplném dozrání rychle kvasí. ²

Komerční množení využívá především roubování na Solanum macranthum, které chrání před kořenovými háďátky způsobujícími hálky, hlavním nepřítelem této plodiny. Alternativou zůstává vzdušné hřížení a řízkování vyzrálého dřeva. ²

Využití a rizika

Zralý plod se jí čerstvý, rozpůlený a vymačkaný přímo do úst, nebo se zpracovává na šťávu, sorbet, džem a dezerty. Přibližně dvanáct plodů poskytne 227 g šťávy, jejíž chuť bývá přirovnávána k ananasu a citronu. Nazelenalá průsvitná nakyslá dužnina se svou barvou liší od sousedních andských ovocných druhů a slouží jako rozpoznávací znak. ²

Stejně jako většina lilkovitých obsahuje Solanum quitoense v nezralých částech a listech steroidní alkaloidy solanidinového typu. Ke konzumaci se doporučuje pouze zcela zralý plod. ^{7 3}

Fialové hvězdovité chlupy pokrývající zelené plody a mladé stonky mohou dráždit citlivou pokožku. Před manipulací s plody určenými k jídlu se odírají nebo oplachují. ³

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Žádný pojmenovaný stálý kultivar není široce rozšířen. Zahradnická proměnlivost spočívá hlavně v přítomnosti či nepřítomnosti ostnů a stupni ochlupení plodu. Varieta septentrionale, ostnitá po celé rostlině, a místní sladký, ale málo šťavnatý kmen pěstovaný poblíž Bazy v Ekvádoru ilustrují krajovou proměnlivost, aniž by představovaly registrované kultivary. ²

Podobné plody některých planých příbuzných druhů vedou k záměnám: Solanum sessiliflorum, jehož kříženci s S. quitoense mají nažloutlou dužninu, Solanum candidum, zvaný huevo de gato, a Solanum pectinatum, jehož šťávu znehodnocují přetrvávající chlupy. ⁶

Nejspolehlivější rozlišení těchto blízkých druhů poskytuje barva a struktura slupky zralého plodu spolu s tím, zda po umytí fialové chlupy přetrvávají, nebo mizí.

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Solanum quitoense Lam.
• Purdue University NewCROP (Morton, Fruits of Warm Climates), Naranjilla
• Plants For A Future, Solanum quitoense
• USDA GRIN Global Taxonomy, Solanum quitoense
• International Plant Names Index, Solanum quitoense Lam.
• Wikipedia (EN), Solanum quitoense
• Wikipedia (ES), Solanum quitoense
• Integrated Taxonomic Information System (ITIS), Solanum quitoense Lam.