Olše šedá (Alnus incana, (L.) Moench 1794)

Identita

Olše šedá (Alnus incana (L.) Moench, 1794) je opadavý strom z čeledi Betulaceae. Francouzsky se nazývá aulne blanc, aulne blanchâtre či aulne de montagne; mezi mezinárodní jména patří Grey alder, Speckled alder a Grauerle. Carl von Linné ji nejprve popsal jako druh břízy. Conrad Moench ji v roce 1794 přeřadil do rodu Alnus a POWO tuto kombinaci přijímá jako platné jméno. ^{1 6}

Druhové přízvisko incana odkazuje na šedoplstnatý rub listů, který je výrazně světlejší než tmavá lesklá zeleň olše lepkavé (Alnus glutinosa), její blízké příbuzné z nížinných břehů. Samotný rozdíl v odstínu často stačí k poznání stromu na dálku, ještě před prohlídkou pupenů nebo šištic zblízka. ^{5 7}

Poznávací znaky

Výška olše šedé obvykle dosahuje 8–20 m, výjimečné stromy se blíží 25 m. Některé severoamerické poddruhy zůstávají velkými keři vysokými 9–12 m. Šedá hladká kůra ji odlišuje od olše lepkavé, jejíž starší borka se rozpadá do tmavých rozpraskaných plátů. ^{4 5}

Dotek mladých výhonů rozliší oba druhy spolehlivěji než samotná barva kůry. U olše šedé jsou větévky i pupeny pýřité; pupeny mají krátkou stopku a nikdy nelepí. U olše lepkavé jsou naopak vazce lepkavé a přisedají přímo k větévce. Jediný dotek tak může odstranit pochybnosti. Vejčité listy dlouhé 3–11 cm mají špičatý vrchol, dvakrát pilovitý okraj a šedoplstnatý rub, po němž druh dostal jméno. ^{5 3}

Na konci zimy se před rašením listů objevují převislé žlutohnědé samčí jehnědy dlouhé 3–10 cm. Vyrůstají po 2–4 a jsou založeny už od předchozího podzimu. Menší nazelenalé samičí jehnědy se po oplození mění ve vejčité dřevnaté šištice dlouhé 1–1,7 cm, téměř bez stopky. V zimě je to užitečný znak: šištice olše lepkavé nesou zřetelně delší stopky. ^{3 5}

Užitečná taxonomie

U olše šedé rozlišuje POWO čtyři poddruhy. Nominátní poddruh incana je rozšířen v Evropě a na západní Sibiři. Alnus incana subsp. kolaensis pochází z poloostrova Kola a subarktického severovýchodu Evropy a pozná se podle průsvitné žluté kůry. Dva poddruhy jsou severoamerické: Alnus incana subsp. rugosa ve východní části kontinentu a Alnus incana subsp. tenuifolia v horách amerického Západu, s tenkými papírovitými listy. ^{1 5}

Rozdělení do čtyř poddruhů dává olši šedé cirkumboreální rozšíření: její místní formy obývají mírné a subarktické pásmo kolem severní polokoule. V horských místech společného výskytu je zaznamenán také kříženec s olší zelenou, Alnus alnobetula. Pro jednoznačnou identifikaci je stále nejspolehlivější úplné vědecké jméno Alnus incana. ⁶

Stanoviště a rozšíření

Nominátní poddruh olše šedé pochází z Evropy kromě jejího nejzápadnějšího okraje včetně Britských ostrovů, z Kavkazu, západní Sibiře a Turecka. Ve Francii se vyskytuje především v horách, konkrétně v Alpách, Juře a Vogézách. Toto rozšíření vysvětluje francouzské lidové označení aulne de montagne, tedy horská olše. ^{1 6}

Olše šedá osidluje břehy bystřin, štěrkovité náplavy a nově obnažené pionýrské plochy včetně morén a sutí, často ve vyšších polohách. Do Spojeného království byla zavedena již v roce 1780 a dnes se tam hojně vysazuje mimo původní areál. IUCN druh hodnotí jako málo dotčený, bez zjištěného ohrožení jeho zachování. ^{5 4}

Životní cyklus a rozmnožování

Květy olše šedé se otevírají před olistěním, podle místního podnebí v únoru a březnu. Samčí jehnědy založené již na podzim uvolňují pyl, který vítr přenáší k samičím jehnědám téhož stromu nebo sousedního jedince. ³

Stejně jako u olše lepkavé žijí kořeny v symbióze s bakterií Frankia alni, která váže dusík a sídlí v kořenových hlízkách. Toto soužití dovoluje stromu růst na půdách chudých na dusík. Pro pionýrskou dřevinu osidlující holé nebo čerstvě narušené plochy je to rozhodující výhoda. ^{7 4}

V mládí roste olše šedá rychle, rychleji než většina ostatních pionýrských stromů chladného podnebí. V zahradnictví se rozmnožuje výsevem do malých nádob hned po sklizni semen nebo časně na jaře. Další možností jsou řízky z vyzrálého dřeva, odebrané na podzim po opadu listí. ⁴

Využití a rizika

Dřevo olše šedé je lehké, měkké a snadno se štípe. V horských vesnicích se z něj dlouho vyráběly dřeváky a soustružené mísy; využívá se také k průmyslové výrobě papíroviny. Kůra a plody obsahují až 20 % tříslovin. Tradičně sloužily k činění kůží a barvení vlny, bavlny i hedvábí do hnědých a rezavě hnědých odstínů. ⁴

Rychlý růst, vázání dusíku a schopnost snášet chudé půdy z ní činí vhodnou zalesňovací dřevinu. Zpevňuje nezpevněné terény včetně morén a průmyslových svahů a pomáhá obnovovat lesní pokryv na bývalé zemědělské půdě. Starší praxe zvaná alnocoltura v italských Apeninách dokonce střídala její pěstování s obilninami, aby se půda jednoduchým osevním postupem znovu obohatila. ^{4 5}

Toxicita pro kočky, psy ani člověka není doložena. U koní zůstávají údaje nejisté, protože chybí cílená studie. Rod Alnus rovněž nefiguruje v seznamech jedovatých rostlin organizace ASPCA. ¹

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Zahradnická nabídka zahrnuje několik kultivarů olše šedé. 'Aurea' se zlatými listy a celoročně oranžovými mladými výhony získala Award of Garden Merit britské Royal Horticultural Society. 'Pendula' má půvabný převislý růst. 'Laciniata' nese listy hluboce stříhané téměř k hlavní žilce. 'Ramulis Coccineis' má jasně červené mladé větévky a pupeny a zachovává své vlastnosti i při množení semeny. ^{5 2}

Nejpodobnější dřevinou je olše lepkavá (Alnus glutinosa). Olše šedá má špičaté listy místo zaoblených či vykrojených, pýřité stopkaté pupeny místo lepkavých přisedlých a téměř přisedlé šištice místo zřetelně stopkatých. Ve větších nadmořských výškách se lze setkat také s olší zelenou (Alnus alnobetula), která má spíše keřovitý vzrůst a kvete později. ^{5 6}

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Alnus incana (L.) Moench
• Royal Horticultural Society, Alnus incana, údaje o olši šedé
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Alnus incana
• Plants For A Future, Alnus incana, databázový záznam
• Trees and Shrubs Online / International Dendrology Society, Alnus incana
• INPN / MNHN, Alnus incana
• Forest Research, Grey alder (GAR), Alnus incana (L.) Moench
• Wikipedia EN, Alnus incana