tivuk ostrohranný (Luffa acutangula, (L.) Roxb. 1832)

Identita

tivuk ostrohranný (Luffa acutangula (L.) Roxb., 1832), na Mauriciu nazývaný pétole, je jednoletá popínavá rostlina z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) a rodu Luffa. Latinské acutangula znamená ostrohranný a popisuje lodyhu i plod s výraznými žebry. Plod má 10 podélných žeber, zatímco u příbuzné Luffa aegyptiaca zůstává hladký. ^{1 2}

Anglické pojmenování Chinese okra přirovnává protáhlý plod k okře pouze podle tvaru. Botanicky jde o odlišné rostliny: okra patří do čeledi slézovitých (Malvaceae), tento druh do tykvovitých. Spolehlivým vodítkem je vědecké jméno. ^{5 4}

Poznávací znaky

Pro druh Luffa acutangula je typická výrazně hranatá popínavá lodyha s větvenými úponky u každé uzliny. Právě hranatost dala druhu jméno. Světlé drsné listy jsou téměř okrouhlé, slabě až středně laločnaté a široké až 25 cm. Ve volné půdě může liána dosáhnout délky 1,5 až 5 m. ^{4 2}

Rostlina je jednodomá: světle žluté samčí květy rostou v hroznech, jednotlivé samičí květy mají u báze již zduřelý semeník. Pro zeleninové tykvovité je méně obvyklé, že květy o velikosti 4 až 5 cm voní a otevírají se k večeru. Navštěvují je večerní opylovači i včely následujícího rána. ^{4 3}

Nejspolehlivějším rozlišovacím znakem proti příbuzným je plod. Mladý je zelený a kyjovitý, s 10 ostrými podélnými žebry, a běžně dosahuje 30 cm. Na rostlině postupně hnědne, úplně vysychá a odhaluje hrubší vláknitou síť než u Luffa aegyptiaca. ^{2 4}

Užitečná taxonomie

Linné druh popsal jako Cucumis acutangulus. Skotský botanik William Roxburgh jej roku 1832 přeřadil do rodu Luffa, proto je v autorské zkratce (L.) Roxb. původní autor v závorce. K přijatému jménu se váže několik botanických forem a variet:

• Luffa acutangula f. amara (Roxb.) W.J.de Wilde & Duyfjes (hořká forma)
• Luffa acutangula var. amara (Roxb.) C.B.Clarke (hořká varieta)
• Luffa acutangula var. forskalii (Schweinf. ex Harms) Heiser & E.E.Schill. (botanická varieta)
• Luffa acutangula var. subangulata (Miq.) Cogn. (další botanická varieta)

Forma amara je z praktického hlediska důležitější než pouhé rozdíly ve velikosti či barvě. Jde o hořkou formu blízkou indickému planému předkovi, zatímco moderní zeleninové selekce mají nasládlou dužninu. Základ vědeckého jména zůstává stejný, bez rozlišení botanického statusu. ¹

Stanoviště a rozšíření

Z indického subkontinentu, kde dosud přežívají plané populace, se pěstování rozšířilo po tropických a subtropických nížinách přibližně do 500 m nadmořské výšky. Zahrnuje mimo jiné Vietnam, Egypt, Čínu, Japonsko a Filipíny. ^{3 4}

Mráz Luffa acutangula vůbec nesnáší: jediná noc pod 0 °C stačí k zahubení liány. Venku proto potřebuje teplé a příznivě osluněné místo. Nadbytečná vlhkost během kvetení navíc podporuje padlí a plíseň, nejčastější houbové choroby druhu. V mírném klimatu vyžaduje skleník či zimní zahradu, případně velmi slunné chráněné místo u plotu. ^{2 4}

Životní cyklus a rozmnožování

Stejně jako jiné tykvovité závisí při tvorbě plodů na hmyzu. Samčí květy rostou v hroznech, zatímco jednotlivé vonné samičí květy otevřené večer musí navštívit opylovač. Bez opylení mladé plody žloutnou a předčasně opadávají. ^{4 3}

Množení probíhá výhradně výsevem. Semeno namočené přes noc ve studené vodě a vyseté při 21 až 24 °C klíčí za 4 až 7 dnů; pod 15 °C vzcházení ustává. Dobře vedená rostlina poskytuje první jedlý plod již dva měsíce po výsevu a během dvou až tří měsíců sklizně může dát 15 až 20 plodů. ³

O využití rozhoduje také stáří plodu. Sklizeň 12 až 15 dnů po rozkvětu příslušného samičího květu při hmotnosti přibližně 300 až 400 g dává křehký málo vláknitý plod. Později tvrdne a přestává se hodit jako zelenina. ³

Využití a rizika

Hlavní uplatnění je v kuchyni. Mladý plod dlouhý asi 10 až 15 cm se připravuje v polévkách, kari nebo restovaný jako cuketa. Podle odrůdy chutná nasládle až výrazně hořce. Vaří se také mladé výhony, listy a poupata; semena se praží jako drobné občerstvení. ^{3 4}

Toxické riziko souvisí především s hořkými formami, blízkými plané varietě amara, které obsahují kukurbitacin B, látku poškozující buňky. Brazilští chovatelé hlásili potraty u skotu a ovcí po požití plodů Luffa acutangula a úhyn asi dvaceti telat po neřízeném podávání plodů jako odčervovacího prostředku. ^{6 7}

U laboratorních hlodavců nezpůsobily extrakty úhyn ani při dávce 2 000 mg/kg, ale u březích samic potkanů snížily hmotnost plodů. Tradiční léčebné využití tedy není dokladem úplné bezpečnosti, zejména v těhotenství. ⁷

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

U Luffa acutangula nejsou pojmenované kultivary v přísném smyslu; variabilita spočívá hlavně v míře hořkosti a výraznosti žeber. Typy s nehořkými plody vyšlechtěné pro zeleninové využití se liší od formy amara, blízké původnímu planému plodu a nevhodné k běžné konzumaci. ¹

Nejčastější záměny se týkají těchto rostlin:

• Luffa aegyptiaca, která má oblou lodyhu a hladký plod oproti hranaté lodyze a plodu druhu L. acutangula;
• mladé plody druhu Momordica charantia, které mají bradavičnatý, hrbolatý povrch místo pravidelných žeber.

K potvrzení identity před kuchyňským využitím pomáhá zejména lodyha s 5 žebry, 10 žeber plodu a chuť proměnlivá podle odrůdy. Samotná zelená barva je podstatně méně užitečná, protože ji má většina zeleninových tykví. ^{2 5}

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Luffa acutangula (L.) Roxb.
• Royal Horticultural Society, Luffa acutangula, angled loofah, sing kwa
• Useful Tropical Plants Database, Luffa acutangula
• NParks Singapore Flora & Fauna Web, Luffa acutangula
• Sorting Luffa Names, University of Melbourne, lidová jména Luffa acutangula
• Feedipedia, Luffa, jedovatost a hlášené otravy
• PMC, léčebný potenciál Luffa acutangula, přehled výzkumu