Maklura oranžová (Maclura pomifera, (Raf.) C.K.Schneid. 1906)

Identita

Maklura oranžová (Maclura pomifera (Raf.) C.K.Schneid., 1906) je přijatý druh rodu Maclura z čeledi morušovníkovitých (Moraceae) a jeho jediný výraznější zástupce mimo Asii. Constantine Samuel Rafinesque ji popsal roku 1817 pod původním jménem Ioxylon pomiferum. Teprve roku 1906 ji Camillo Karl Schneider přeřadil do rodu Maclura, z čehož vychází současné přijaté jméno. ^{1 2}

Francouzské jméno Bois d’arc pochází od osadníků v povodí Mississippi. Pozorovali, jak Osedžové vyrábějí z hustého a pružného dřeva vyhledávané luky. Přímým anglickým překladem je bow-wood. Označení Osage orange, česky přibližně „osedžský pomeranč“, se naopak vztahuje k hrbolatému zelenému a později žlutozelenému plodenství. Pomeranč připomíná tvarem, botanicky s ním ale příbuzné není. ^{3 7}

Poznávací znaky

Široká zaoblená koruna opadavého stromu nebo velkého keře dosahuje podle zahradnických zdrojů podobné šířky jako výšky, obvykle 8 až 18 m. Výjimeční jedinci mohou přesáhnout 20 m. Oranžovohnědá borka s přibývajícím věkem sílí a hluboce rozpukává, takže starší kmen má podstatně hrubší povrch než mladé výhony. ^{4 5}

Mladé větve a výmladky nesou pevné palistové trny dlouhé 0,5 až 2,5 cm, umístěné v úžlabí listů jako překážku býložravcům. Jednoduché vejčité listy jsou svrchu lesklé a tmavě zelené, na podzim výrazně žloutnou. Při poranění listu, větvičky nebo plodenství vytéká bílá mléčná šťáva, charakteristická pro morušovníkovité. ^{5 6}

Dvoudomost znamená, že drobné nenápadné zelenavé květy vyrůstají na samčích a samičích jedincích odděleně. Objevují se po vyrašení listů koncem jara nebo začátkem léta. Jen samičí stromy tvoří velké hrbolaté složené plodenství o průměru 10 až 15 cm. Mezi zářím a říjnem mění zelenou barvu na žlutozelenou. ⁵

Užitečná taxonomie

Synonyma odrážejí složité dějiny zařazování tohoto druhu do různých rodů. Při čtení starých herbářových etiket nebo školkařských záznamů se proto vyplatí znát následující jména. Všechna se vztahují k makluře oranžové nebo k její historicky rozlišované beztrnné formě:

• Ioxylon pomiferum Raf., původní jméno z roku 1817
• Toxylon pomiferum (Raf.) Sarg.
• Toxylon maclura Raf.
• Toxylon aurantiacum (Nutt.) Raf.
• Maclura aurantiaca Nutt.
• Maclura pomifera var. inermis (André) C.K.Schneid., historická beztrnná varieta

Jméno inermis označuje beztrnnou formu, která se stala východiskem několika současných kultivarů včetně White Shield a Wichita. Stálým orientačním bodem však zůstává přijaté jméno Maclura pomifera. V čeledi Moraceae stojí vedle morušovníků rodu Morus a fíkovníků rodu Ficus, nikoli vedle citrusů. ^{1 3}

Stanoviště a rozšíření

Původní výskyt maklury je omezen na jižní část středu Spojených států. POWO/WCVP uvádí jihovýchod Oklahomy, Texas a Arkansas, zatímco GRIN Global přidává Louisianu. V tomto areálu roste v lesích, na polích a v křovinách úrodných nížin, především na plném slunci. ^{1 3}

Od 19. století byla Maclura pomifera ve velkém vysazována do živých plotů v dalších částech Severní Ameriky. Následovalo pěstování v Číně a Evropě. Zde je především zavlečenou dřevinou využívanou pro dřevo, stín a větrolamy; nejde o strom, který by plošně zdomácněl v rozsahu srovnatelném s jeho výsadbami. ^{3 9}

Půdní nároky jsou široké. Maklura snáší jílovité, hlinité i písčité půdy a mělká kamenitá stanoviště, stejně jako kyselou, neutrální či zásaditou reakci. Tato přizpůsobivost půdním podmínkám usnadňuje její rozšiřování mimo původní areál tam, kde člověk založí výsev nebo vysadí živý plot. ⁵

Životní cyklus, ekologie a rozmnožování

Objemné a těžké plodenství inspirovalo známou hypotézu evoluční ekologie. Jeho rozměry a barva měly být přizpůsobením k šíření pleistocenní megafaunou, například mamuty nebo obřími lenochody, kteří vyhynuli před více než deseti tisíci lety. Tento scénář bývá označován jako „duch evoluce“ a předpokládá ztrátu někdejších velkých šiřitelů semen. ¹⁰

Kritické posouzení však zpochybnilo experimentální oporu této hypotézy. Semena nepřežívají průchod střevem dnešního koně a průchod trávicím traktem slona jejich klíčivost snižuje, místo aby ji zlepšoval. Současné přirozené šíření je omezené: veverky plodenství okusují, většinu semen však zničí a nerozšiřují je účinně. ¹⁰

V praxi se maklura šíří zejména kořenovými výmladky a lidskými výsadbami, které trvají už dvě století. Po odstranění hlavního kmene jsou výmladky zvlášť početné. Schopnost silně obrážet z báze zahušťuje hluboce řezaný živý plot: čím silnější řez, tím bohatší bývá nový obrost. Právě to historicky zvyšovalo hodnotu druhu jako živé bariéry. ^{5 7}

Využití a rizika

Husté, přirozeně nehnijící dřevo bylo základem nejznámějšího historického využití. Osedžové z něj vyráběli luky, které francouzští osadníci pokládali za lepší než luky z jiných místních dřevin. Odtud jméno bois d’arc. Později se stejné dřevo uplatnilo na plotové sloupky a násady nástrojů; z borky a jádrového dřeva se získávalo žluté barvivo. ^{7 6}

Před vynálezem ostnatého drátu roku 1874 vznikly na amerických Velkých planinách tisíce kilometrů živých plotů z maklury. Hustota trnů a bujné obrážení po řezu vytvořily téměř nepřekonatelnou překážku pro dobytek. Ve 30. letech 20. století následovaly další tisíce kilometrů výsadeb v rámci federálního programu větrolamů proti erozi půdy za období Dust Bowl. ⁷

Plodenství není jedlé: tvrdá svíravá dužnina nemá praktické potravinářské využití. Mléčná šťáva z poraněných větví a plodenství může některým lidem při kontaktu podráždit kůži. Použité zahradnické zdroje neuvádějí známou systémovou toxicitu pro kočky a psy. V USA se traduje, že plodenství odpuzuje domácí pavouky a hmyz. Chemické analýzy ale ukazují, že příslušné látky jsou v dužnině příliš zředěné na měřitelný účinek. ^{6 5 7}

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Samčí beztrnné kultivary White Shield, Wichita a Park převažují v severoamerické zahradnické nabídce. Žádný neplodí, protože všechny pocházejí ze samčích jedinců. Hodí se proto do stromořadí a jako stinné stromy bez lepkavého opadu samičích plodenství i bez rizika poranění trny, které je třeba řešit u běžných semenáčů. ⁵

Záměna s pomerančovníkem vychází ze jména, nikoli z botanických vlastností. Přes anglické označení Osage orange nemá maklura blízkou příbuznost s rodem Citrus z čeledi routovitých (Rutaceae). Patří mezi Moraceae, k morušovníkům a fíkovníkům. Tomu odpovídá i mléčná šťáva a textura dřeva, která se více podobá morušovníku než citrusové dřevině. ¹

U mladého semenáče nelze pohlaví poznat před prvním kvetením, často až po několika letech. Má-li být strom od výsadby zaručeně samčí, beztrnný a bez plodů, je vhodnější zvolit roubovanou rostlinu pojmenovaného kultivaru. Semenáč neznámého původu takovou jistotu neposkytuje, i když v mládí vypadá podobně. ⁵

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Maclura pomifera (Raf.) C.K.Schneid.
• International Plant Names Index, Maclura pomifera
• USDA GRIN Global Taxonomy, Maclura pomifera
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Maclura pomifera
• NC State Extension Gardener Plant Toolbox, Maclura pomifera
• Plants For A Future, Maclura pomifera
• Buckeye Yard and Garden onLine / Ohio State University, Osage orange
• USDA NRCS, botanický přehled Maclura pomifera
• USDA PLANTS Database, přehled Maclura pomifera
• Guimarães, Sheldon & Cortés-Ramírez, kritické posouzení megafaunální hypotézy u Maclura pomifera, PubMed Central