Portugal laurel (Prunus lusitanica, L. 1753)

Identita

Prunus lusitanica (Prunus lusitanica L., 1753) je stálezelený keř nebo menší strom z čeledi růžovitých (Rosaceae), který Carl von Linné popsal roku 1753. Druhové jméno lusitanica odkazuje na Lusitánii, římskou provincii odpovídající dnešnímu Portugalsku a části španělské Extremadury a Salamanky. ^{1 6}

Zahraniční názvy Portugal laurel, Azereiro, Acereiro, Loro a Lloral označují tentýž druh. Odkaz na Portugalsko v některých jménech však nepokrývá celý původní areál: zahrnuje i Španělsko, francouzské Baskicko, Maroko a makaronéská souostroví Azory, Madeiru a Kanárské ostrovy. Kanárská populace je stejně původní jako portugalská. ^{7 1}

Poznávací znaky

Dřevina vytváří hustý keř nebo menší strom obvykle vysoký 3–8 m, výjimečně se uvádí až 20 m. V britských podmínkách zaznamenává Royal Horticultural Society po 20–50 letech jedince přes 12 m vysoké a přes 8 m široké. ^{2 6}

Tmavočervené až purpurové řapíky a mladé větévky jsou spolehlivějším určovacím znakem než tvar listů. Zůstávají patrné celý rok, zatímco čepel se mění podle stáří větévky a osvětlení. Listy jsou vejčitě kopinaté, kožovité a lesklé, dlouhé 6–13 cm, s jemně zubatým okrajem. ^{3 2}

Počátkem léta nesou vzpřímené hrozny dlouhé 15–28 cm mnoho drobných vonných bílých květů. Následují malé vejčité až kuželovité peckovice, zprvu zelené, ve zralosti tmavočervené až purpurově černé. ^{2 6}

Užitečná taxonomie

Přijímané jméno Prunus lusitanica L. náleží druhu z podčeledi Amygdaloideae v čeledi Rosaceae. Rozlišují se tři zeměpisně oddělené poddruhy, které pomáhají určit původ konkrétní rostliny:

• Prunus lusitanica subsp. lusitanica roste na pevnině (Portugalsko, Španělsko, francouzské Baskicko, Maroko) a je nominátním poddruhem;
• Prunus lusitanica subsp. azorica (Mouill.) Franco je endemitem Azor, kde je v přírodě považován za ohrožený;
• Prunus lusitanica subsp. hixa (Brouss. ex Willd.) Franco roste na Madeiře a Kanárských ostrovech a je rozšířenější než předchozí poddruh.

Rozdělení podle souostroví vysvětluje velmi rozdílné ochranářské postavení populací jednoho druhu. Samotné jméno Prunus lusitanica bez poddruhu slučuje stabilní populaci (hixa) s ohroženou (azorica). Úplné jméno včetně poddruhu této nejasnosti předchází. ¹

Stanoviště a rozšíření

Pevninské populace obývají svěží podhorské lesy a rokle. Jsou pozůstatkem třetihorních vavřínových lesů, které byly kdysi v Evropě mnohem rozsáhlejší. Plané rostliny jsou zde vzácné a omezené na vlhké soutěsky jihozápadu Pyrenejského poloostrova. ^{4 8}

Makaronéské ostrovy nabízejí odlišný obraz: druh zůstává běžnou součástí ostrovní laurisilvy, vavřínových lesů zásobovaných vláhou z mlh, s endemickou flórou a faunou. Na Azorech, Madeiře a Kanárských ostrovech jsou jeho přírodní populace nejpočetnější. ^{6 1}

Za hranicemi původního areálu se pěstuje především jako okrasná dřevina do živých plotů. Ve Spojeném království je vysazován po desetiletí a občas zplaňuje, aniž by dosahoval postavení invazního druhu. ⁴

Životní cyklus a rozmnožování

Vonné hrozny během letního kvetení lákají opylující hmyz. Po oplodnění vznikají peckovice, které od léta do podzimu mění barvu ze zelené na tmavočervenou a poté purpurově černou. ^{3 2}

Při množení v kultuře dávají polovyzrálé řízky, odebrané v létě z letošních výhonů, rychleji rostliny věrné mateřskému jedinci než výsev. Semena potřebují 2–3 měsíce chladové stratifikace a mohou vzcházet až 18 měsíců. Výsev se proto využívá hlavně při šlechtění nebo ochraně planých poddruhů. ⁴

Živý plot dobře snáší silný řez a snadno obráží ze starého dřeva. Hustou siluetu tak lze udržovat několik desetiletí bez ztráty vitality. ³

Využití a rizika

Základem využití je okrasná výsadba: stříhané živé ploty, pohledové clony a tvarované dřeviny. Pomáhá tomu dobrá reakce na řez i snášenlivost chudých a vápenitých půd. Royal Horticultural Society druhu udělila Award of Garden Merit. ²

Listy, semena a zejména zvadlé stonky obsahují stejně jako u jiných druhů rodu Prunus kyanogenní glykosidy. ASPCA řadí třešně a višně tohoto rodu mezi rostliny jedovaté pro kočky, psy a koně. Typickými příznaky po požití jsou cihlově červené sliznice, rozšířené zornice a dýchací obtíže. ^{5 3}

Zdravotní dohled sleduje tento druh také jako vysoce rizikového hostitele bakterie Xylella fastidiosa, karanténního organismu regulovaného v Evropě. Náhlé zasychání větví vyžaduje oznámení rostlinolékařské službě, nikoli pouze odstranění suchého dřeva. ²

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Běžně pěstované výběry zahrnují Variegata s krémově bílými okraji listů a formu Myrtifolia s drobnými úzkými listy podobnými myrtě. Jde o zahradnická jména, která nenahrazují taxonomické určení. Při pochybnostech o zeměpisném původu plané rostliny rozhoduje přesný poddruh (azorica, hixa nebo lusitanica). ²

Záměnu mohou způsobit zejména tyto dřeviny:

• Prunus laurocerasus, bobkovišeň lékařská, má větší a širší listy a především zelené řapíky místo tmavočervených;
• Laurus nobilis, vavřín vznešený, sdílí s některými zahraničními názvy označení vavřín, ale patří do zcela jiné čeledi, vavřínovitých (Lauraceae);
• jiné stálezelené druhy rodu Prunus se ve školkách prodávají pod podobnými názvy dřevin do živých plotů, nemají však charakteristické červené řapíky.

Kontrola barvy řapíku je rychlejší než porovnávání velikosti listů. Funguje i u stříhaného živého plotu, jehož listy nedosáhly velikosti dospělého olistění.

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Prunus lusitanica L.
• Royal Horticultural Society, Prunus lusitanica, popis
• North Carolina Extension Gardener Plant Toolbox, Prunus lusitanica
• Plants For A Future, Prunus lusitanica
• ASPCA, Cherry (Prunus spp.), údaje o toxicitě
• Wikipedie FR, Prunus lusitanica
• Wikipedia EN, Prunus lusitanica
• INPN / MNHN, Prunus lusitanica