Bazela bílá (Basella alba, L. 1753)

Identita

Bazela bílá (Basella alba L., 1753), známá také jako malabarský špenát, je popínavá bylina z čeledi bazelovitých (Basellaceae), řádu hvozdíkotvarých. Označení špenát je botanicky zavádějící: s pravým špenátem (Spinacia oleracea, Amaranthaceae) není příbuzná, podobnost spočívá pouze v chuti vařených listů. ^{1 6}

Druhové jméno alba, tedy „bílá“, historicky odlišovalo tuto formu od varianty s červenými stonky, dlouho popisované jako samostatný druh Basella rubra. Linné zveřejnil obě jména téhož dne roku 1753 v díle Species Plantarum. Teprve v roce 1832 přijal botanik William Roxburgh jméno alba a zařadil rubra mezi synonyma. ²

Poznávací znaky

Ovíjivé dužnaté stonky bazely jsou lysé a křehké a obtáčejí každou dostupnou oporu. Za horka může rostlina během jediné sezony přesáhnout délku 4 m; ve velké nádobě zůstává kompaktnější, přibližně 1 až 2 m dlouhá. ^{6 4}

Jednoduché, vejčité až srdčité listy mají silnou lesklou čepel a v polostínu bývají větší a jemnější než na plném slunci. Po rozkrojení či uvaření uvolňují lepivý sliz, který zahušťuje omáčky podobně jako okra. ^{5 6}

Drobné bílé až narůžovělé květy tvoří vzpřímené klasy v úžlabí listů. Objevují se až po zkrácení dne pod 12 hodin světla, v mírném podnebí tedy koncem léta nebo na podzim. Následují malé dužnaté bobule, ve zralosti tmavě fialové až černé, každá s jediným semenem. ^{4 5}

Užitečná taxonomie

Pro jediný druh se dosud běžně používají dvě jména, což vede k nejasnostem v zahradnictví i při čtení starší literatury:

• Basella rubra L. je historické synonymum červenostonké formy
• Basella alba var. alba označuje typovou zelenostonkou formu, dnes jedinou přijímanou

Spolehlivým vodítkem zůstává přijaté jméno Basella alba bez ohledu na barvu stonků prodávané nebo pěstované rostliny. ^{1 2}

Stanoviště a rozšíření

Domov bazely leží v tropické Asii, od indického subkontinentu přes jihovýchodní Asii po Novou Guineu. Někteří autoři však kladou její původ do tropické Afriky. Ve své domovině roste na okrajích živých plotů, v křovinách a na vlhkých místech přibližně do 500 m nadmořské výšky. ^{5 5}

Pěstování bazely dnes zasahuje téměř všechny tropické a subtropické oblasti světa a místy se rostlina usadila i mimo původní areál. Na Floridě je například vedena jako nepůvodní pěstovaný druh, který občas uniká ze zahrad, bez oficiálně stanoveného invazního statusu. V metropolitní Francii se pěstuje jen přes léto: první podzimní mráz cyklus ukončí a brání trvalému usazení. ^{7 3}

Životní cyklus a rozmnožování

V tropech vytrvalá bazela se tam, kde zimní teploty klesají pod 15 °C, pěstuje jako letnička. Výrazně roste při teplotách nad 27 °C, pod touto hranicí růst stagnuje; mráz zahubí celou rostlinu. ^{6 5}

Výsev vyžaduje prohřátou půdu, nad 18 až 24 °C, a semena vzcházejí za jeden až dva týdny. První jedlé výhonky lze získat za 45 až 60 dní, plnou produkci za 70 až 90 dní. ^{5 6}

Kromě semen se bazela množí stonkovými řízky. Snadno zakořeňuje ve vodě či vlhkém substrátu, pokud je alespoň jeden uzel ponořený. ⁵

Využití a rizika

Hlavní využití bazely je potravinářské: mladé listy a vrcholy stonků se jedí syrové v salátech nebo vařené v polévkách, krátce osmažené či jako příloha. Mají jemnou chuť blízkou špenátu, někdy s lehce citronovým a pepřovým tónem. Sliz uvolněný při vaření přirozeně zahušťuje vývary, podobně jako okra v řadě asijských a afrických kuchyní. ^{6 5 5}

Fialovočerná šťáva zralých plodů slouží tradičně k barvení pečiva a cukrovinek. Z tohoto využití pocházejí některá asijská lidová jména odkazující na líčidlo či růž na tváře. ⁵

Pro člověka ani domácí zvířata není u bazely evidována toxicita. Zahradnické databáze ji řadí mezi netoxické rostliny a neuvádějí zvláštní omezení nad rámec obvyklé opatrnosti u listové zeleniny bohaté na šťavelany. ^{5 4}

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Tropická zahradnictví rozlišují především zelenostonkou bazelu bílou a červenou formu s červenofialovými stonky a žilkami, spojovanou s historickým synonymem Basella rubra. Obě se pěstují i konzumují stejně; odlišuje je pouze zbarvení stonků. ²

Nejčastější záměna se týká povijnice vodní (Ipomoea aquatica Forssk.), další tropické popínavé zeleniny se zelenými listy a podobnou konzistencí po uvaření. Povijnice však patří do jiné čeledi, svlačcovitých (Convolvulaceae), a roste ve vodě nebo na velmi mokrých místech, nikoli jen ve svěží půdě. Nejspolehlivěji druhy odliší vědecké jméno a způsob pěstování ve vodě či na souši. Podobnost na talíři tedy neznamená botanickou příbuznost: společné je využití jemných zelených částí v tropické kuchyni, zatímco čeleď a vztah k vodnímu prostředí jsou odlišné. U bazely se při určení vyplatí spojit popínavý růst s dužnatými stonky a silnými lesklými listy. ⁴

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Basella alba L.
• International Plant Names Index, Basella alba L.
• Royal Horticultural Society, Basella alba, podrobnosti
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Basella alba
• Plants For A Future, Basella alba
• University of Florida IFAS Extension, malabarský špenát
• Atlas of Florida Plants, Basella alba