Lokvát japonský (Eriobotrya japonica, (Thunb.) Lindl. 1821)

Identita

Lokvát japonský (Eriobotrya japonica (Thunb.) Lindl., 1821), také mišpulník japonský, je stálezelený ovocný strom z čeledi růžovitých (Rosaceae), tribu Maleae. Carl Peter Thunberg jej roku 1784 popsal jako Mespilus japonica. John Lindley jej v roce 1821 přeřadil do nového rodu Eriobotrya, odděleného od pravých mišpulí. ^{1 5}

Řecká slova erion (vlna) a botrys (hrozen) dala rodu význam „vlnatý hrozen“. Mladé větévky, pupeny a květní laty pokrývá jemné vatovité chmýří, podle něhož lze druh poznat i z dálky. Francouzská jména bibacier a bibassier vycházejí z čínského pípá, názvu plodu připomínajícího stejnojmenný strunný nástroj. Stejná podobnost stojí i za jménem jezera Biwa u Kjóta. ⁵

Poznávací znaky

Jednoduché střídavé listy dosahují délky 25 cm. Jsou kožovité, zubaté, na líci tmavozelené a lesklé, na rubu rezavě plstnaté. Plstnatý rub odlišuje lokvát od vavřínovce i olivovníku, dvou na první pohled podobných stálezelených dřevin s hladkým lysým rubem listů. Tento znak lze vidět bez lupy. ^{3 5}

Mezi ovocnými stromy vyniká kvetením na podzim nebo začátkem zimy. Bílé vonné květy tvoří koncové laty; plody dozrávají až na konci zimy či začátku jara. Květ zmrzne už při −5 °C, a proto mírný konec podzimu přímo ovlivňuje bohatost následující úrody. ^{3 5}

Vejčité plody měří 3 až 5 cm, podle kultivaru jsou žlutooranžové až slonovinově bílé. Šťavnatá nakyslá dužina obsahuje jedno až pět velkých hnědočerných semen. U nevybraných semenáčů bývá dužina tenká; kvalitní ovocné selekce mají menší semena a více dužiny. ^{2 5}

Užitečná taxonomie

Přijímaným druhem zůstává Eriobotrya japonica, avšak jeho zařazení znovu otevřela studie z roku 2020. Kombinace chloroplastového genomu a jaderné ribozomální DNA ukázala genetické vnoření rodu Eriobotrya do rodu Rhaphiolepis. Byla proto publikována kombinace Rhaphiolepis loquata B.B.Liu & J.Wen jako možné náhradní jméno. ⁹

Následně botanici navrhli zachovat rodové jméno Eriobotrya navzdory genetickému vztahu k Rhaphiolepis, aby nenarušili dvě století zavedeného zahradnického a obchodního užívání. Referenční databáze nadále přijímají Eriobotrya japonica a Rhaphiolepis loquata řadí mezi homotypická synonyma. Obě jména tedy mohou být na školkařských etiketách. ¹

Starší názvosloví zahrnuje Photinia japonica (Thunb.) Hemsl., Crataegus bibas Lour. a Pyrus bibas (Lour.) M.F.Fay & Christenh.. Neoznačují jiné druhy, nýbrž postupné změny zařazení téhož taxonu při revizích rodů. ¹

Stanoviště a rozšíření

Domovem lokvátu jsou subtropické hory jihozápadní Číny v nadmořské výšce 900 až 2 000 m. Sekvenování planých rostlin ze S’-čchuanu a Jün-nanu ukazuje na pravděpodobné centrum domestikace v provincii Chu-pej. V Číně je jeho pěstování doloženo přibližně dvě tisíciletí, dávno před zavlečením do Japonska. ⁵

V Japonsku byl lokvát vysazen, zdomácněl a pěstuje se tam přes tisíc let. V 17. století se dostal do Středomoří, poté do Indie, Ameriky a Oceánie. V čínské oblasti původní domestikace bylo popsáno přes tisíc kultivarů; významné sbírky odrůd dnes uchovávají také Japonsko a Španělsko. ^{5 4}

Zralé ovoce mimo původní areál láká ptáky a savce, kteří roznášejí semena daleko od sadů. Druh je evidován jako invazní v několika středomořských oblastech, v Austrálii, na Havaji, Réunionu a v Jižní Africe. Místy vytváří husté porosty v podrostu nebo podél vodních toků. ⁷

Životní cyklus a rozmnožování

Čerstvá semena vyklíčí za méně než měsíc, ale semenáč začne plodit až za 7 až 10 let. První úroda mívá tenčí dužinu než u roubovaného vybraného kultivaru. V komerčním množení proto převládá roubování, do rozštěpu, za kůru nebo očkování. Pro vysokokmeny se používají semenáče lokvátu, pro zakrslé tvary kdouloně a hlohy. ⁵

Roubovaný strom může plodit již od 2 let, jeho životnost však klesá přibližně na 20 let oproti 40 letům u stromu roubovaného na semenáč lokvátu. Hřížení vzduchem a řízkování jsou spolehlivé, ale pomalejší metody využívané hlavně při okrasném množení. ⁵

Po nasazení plodů se při první probírce ponechávají jen koncová květenství, která jsou nejranější a nejplodnější. Druhá probírka na konci zimy omezuje počet na 2 až 3 plody v hroznu: zvětšuje jejich velikost a tlumí střídavou plodnost, přirozené střídání silné a slabé úrody. V Japonsku se hrozny někdy zakrývají sáčky pro rychlejší dozrávání a ochranu před ptáky. ⁵

Využití a rizika

Ovoce se jí čerstvé, vařené nebo zpracované na sirup, víno či likér. Dodává vitamin A, vitamin B6, draslík a železo. Ze sušených listů se v Číně a Japonsku tradičně připravuje nálev; čínské tradiční léčitelství je využívalo také na obklady. Jde o popis tradičního užívání. ^{3 5}

Dužina nepředstavuje zvláštní riziko, avšak semena obsahují kyanogenní glykosidy včetně amygdalinu. Po rozdrcení a trávení mohou uvolnit kyanovodík. Analýza sušených semen naměřila průměrně 5 900 mg/kg amygdalinu; u více než poloviny vzorků hrozilo překročení akutní referenční dávky kyanidu. Po požití většího množství rozdrcených semen byly hlášeny příznaky od slabosti po křeče. ^{8 3}

Z amygdalinu se dlouho vyráběl laetril, údajný protinádorový přípravek, jehož účinnost nebyla prokázána a jehož prodej je v USA zakázán. Pražená semena se tradičně v malém množství používala i jako náhražka kávy. Toto využití neruší nutnost opatrnosti u syrových semen či většího množství semen rozdrcených. ⁵

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Tradiční zahradnické skupiny rozlišuje tvar plodů. Čínská skupina zahrnuje kultivary s úzkými listy a oranžovými hruškovitými či kulatými plody, obecně rané. Patří sem Tanaka, pozdní odolná selekce uvedená do USA roku 1902, i Algérie, sladká odrůda zrající uprostřed sezony a nejpěstovanější v Andalusii. Japonská skupina má široké listy a světle žluté, později dozrávající plody. Zahrnuje Champagne a Advance, které vybral C. P. Taft v Kalifornii na počátku 20. století. ⁵

Lidový název může svádět k záměně s mišpulí obecnou (Mespilus germanica). Ta je odlišným stromem odolným v chladném klimatu (USDA 5–8); plody se jedí zhniličkovatělé. Lokvát vyžaduje teplo (USDA 8–11) a sklízí se zralý. Thunberg jej přesto původně zařadil do rodu Mespilus, z něhož jej Lindley roku 1821 vyčlenil. ^{4 5}

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Eriobotrya japonica (Thunb.) Lindl.
• Royal Horticultural Society, Eriobotrya japonica (F), Japanese loquat
• NC State Extension, Eriobotrya japonica (Japanese medlar, Japanese plum, loquat)
• Plants For A Future, Eriobotrya japonica, loquat
• Wikipédia, Eriobotrya japonica
• Wikipedia, Loquat
• Brisbane City Council weed profile, Loquat (Eriobotrya japonica)
• Quantification of amygdalin, prunasin, total cyanide and free cyanide in powdered loquat seeds, PubMed
• Liu, Liu, Hong & Wen (2020), Eriobotrya belongs to Rhaphiolepis (Maleae, Rosaceae)