ořešák mandžuský (Juglans mandshurica, Maxim. 1856)

Identita

ořešák mandžuský (Juglans mandshurica Maxim., 1856) je velký opadavý strom rodu Juglans z čeledi ořešákovitých (Juglandaceae). Popsal jej v roce 1856 ruský botanik Carl Johann Maximowicz. Přirozeně roste v temperátních lesích východní Asie od ruského Dálného východu po severovýchodní a střední Čínu. ^{1 3}

Jméno Juglans vychází z latinského Jovis glans, „Jupiterův žalud“. Výraz označoval ořešák královský již ve starověkém Římě a Linné jej převzal pro celý rod. Přívlastek mandshurica odkazuje na Mandžusko, historickou oblast severovýchodní Číny a ruského Dálného východu, která tvoří jádro původního areálu. ^{1 4}

Poznávací znaky

Vzrostlý Juglans mandshurica běžně dosahuje 15–25 m. Přímý kmen s šedou borkou, světlejší než u ořešáku černého, nese širokou zaoblenou korunu. Střídavé lichozpeřené listy měří 40–90 cm a skládají se ze 7–19 vejčitě kopinatých lístků dlouhých 6–17 cm. Jsou výrazně delší než u ořešáku královského s 5–9 lístky nebo u ořešáku černého. ^{6 7}

Jednodomý strom vytváří převislé samčí jehnědy dlouhé 9–40 cm a na témže jedinci nenápadné samičí květy v dubnu až květnu. Kulatý až oválný ořech ve zeleném obalu hustě porostlém žláznatými chlupy měří 3–7,5 cm na délku a 3–5 cm na šířku. Dozrává od srpna do října a jádro se z velmi silné skořápky obtížně vybírá. ^{7 2}

Užitečná taxonomie

Za přijaté jméno uznává POWO/WCVP Juglans mandshurica Maxim. Druh zahrnuje několik uznávaných variet včetně Juglans mandshurica var. sachalinensis (Komatsu) Kitam., v zahradnické literatuře někdy nazývané ořešák japonský, a Juglans mandshurica var. cordiformis (Makino) Kitam., japonského kultigenu se srdčitými ořechy. ^{1 4}

Postavení blízkého taxonu Juglans cathayensis Dode není jednotné: někteří autoři jej pokládají za synonymum Juglans mandshurica, jiní za samostatný druh s plstnatými lístky a bohatšími klasy. Nejspolehlivější orientaci proto poskytuje celé vědecké jméno. Pomáhá i při záměně s pravým ořešákem japonským, Juglans ailantifolia, samostatným druhem mylně spojovaným s varietou sachalinensis druhu Juglans mandshurica. ^{3 6}

Stanoviště a rozšíření

Původní rozšíření druhu Juglans mandshurica zahrnuje ruský Dálný východ, velkou část severovýchodní a střední Číny, Korejský poloostrov a Tchaj-wan. Roste v lesích údolí a nižších hor v nadmořské výšce 500–2 800 m. ^{1 2}

Mimořádnou odolností vůči mrazu se liší od ostatních ořešáků pěstovaných ve Francii: snáší teploty přibližně −45 °C. Proto se úspěšně pěstuje jako okrasný strom daleko na severu mimo původní areál, až v kanadské Albertě. ⁶

V údolích Dálného východu tvoří čisté i smíšené porosty s borovicí korejskou, jedlí, jasanem a jilmem; podrost doplňují javory, břízy a topoly. Ořechy poskytují potravu divočákům, medvědům a veverkám, jak dokládají pozorování z tamních lesů. ⁸

Životní cyklus a rozmnožování

Období kvetení připadá na duben až květen, před rašením listů nebo během něj. Převislé samčí jehnědy a oddělené samičí květy jsou na jednom jednodomém stromě, což podporuje větrem zprostředkované křížové oplození spíše než samooplození. ⁷

Zralé ořechy lze sklízet od srpna do října. Při pěstování ve volné půdě se druh množí hlavně výsevem čerstvých semen do hlubokých nádob, případně po stratifikaci na jaře. U pojmenované formy, například cordiformis, zachová odrůdové vlastnosti pouze roubování; semenáče jsou geneticky proměnlivé. ²

Od severoamerických a evropských příbuzných se Juglans mandshurica liší tím, že kořeny a listy uvolňují výrazně méně juglonu, alelopatické látky typické pro rod. Při pěstování tak méně omezuje růst sousedních rostlin. ^{6 7}

Využití a rizika

Dřevo je měkčí a méně vyhledávané než u ořešáku královského či černého, přesto slouží v truhlářství, na ozdobné dýhy a pažby pušek. Kořenové části s výraznou kresbou využívají soustružníci na krabičky a další drobné předměty. ^{6 8}

Olejnatá jádra s přibližně 55 % oleje a obsahem bílkovin se jedí syrová nebo pražená. Silná skořápka však ztěžuje jejich vyjmutí a získaný olej rychle žlukne. Zelený obal dává stálé tmavohnědé barvivo. Sušenými listy se dříve odpuzovali moli z vlněného prádla podobně jako naftalenem. Kůra, listy a zelené obaly bohaté na třísloviny se také používaly v místním tradičním léčitelství, bez moderního vědeckého ověření vnitřního užívání. ^{8 2}

Plesnivé ořechy druhu Juglans mandshurica mohou jako u jiných ořešáků obsahovat tremorgenní mykotoxiny toxické pro psy; po požití mohou vyvolat třes a křeče. Riziko schvácení kopyt z hoblinové podestýlky je u koní doloženo pro ořešák černý, Juglans nigra. Pro tento druh s nižším obsahem juglonu není zvlášť prokázáno a kočka není uváděna jako citlivá. ⁵

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Zahradnický obchod s tímto druhem zůstává omezený, mimo východní Asii a některé botanické sbírky je málo rozšířen. Japonské variety sachalinensis a cordiformis jsou jedinými pravidelně pojmenovávanými formami ve specializované literatuře; malý západní trh nepodnítil rozsáhlejší šlechtění. ⁴

K častým záměnám patří Juglans regia s podstatně menším počtem lístků (5–9 oproti 7–19), severoamerický Juglans nigra s téměř černou borkou a nepukajícím zeleným obalem, Juglans cinerea s lepkavým obalem a pravý ořešák japonský, Juglans ailantifolia, zaměňovaný s varietou sachalinensis druhu Juglans mandshurica. ^{6 3}

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Juglans mandshurica Maxim.
• Plants For A Future, Juglans mandschurica
• ITIS, Juglans mandshurica Maxim.
• USDA GRIN Global Taxonomy, Juglans mandshurica
• ASPCA, toxicita ořešáku černého
• Wikipedia (EN), Juglans mandshurica
• Wikipedia (FR), Noyer de Mandchourie
• Wikipedia (RU), Орех маньчжурский