Dub velkoplodý (Quercus macrocarpa, Michx. 1801)

Identita

Dub velkoplodý (Quercus macrocarpa Michx., 1801) je mohutný opadavý strom rodu Quercus z čeledi bukovitých (Fagaceae). Patří do sekce bílých dubů, Quercus sect. Quercus, spolu s dubem bílým (Quercus alba) a dubem letním (Quercus robur). ¹

Druhové jméno macrocarpa odkazuje na žaludy, největší mezi severoamerickými duby: některé přesahují 5 cm v průměru. Třásnitá číška dala vzniknout anglickému jménu mossycup oak, doslova „dub s mechovou číškou“. Používají se i anglické názvy bur oak a burr oak. ^{3 4}

Poznávací znaky

Ve volné půdě dorůstá Quercus macrocarpa běžně 18 až 24 m a obdobné šířky; v hustém lese se uvádějí výjimeční jedinci přes 30 m. Roste pomalu až středně rychle a hluboké kořeny z velké části vysvětlují jeho odolnost vůči suchu po ujmutí. ^{2 3}

Silná šedá a hluboce rozpukaná borka vytváří korkovitou vrstvu, která chrání kmen před ohněm. Na mladých větévkách často vznikají korkovité lišty či křídla, užitečný poznávací znak i v zimě po opadu listů. ⁶

Listy dlouhé 15 až 30 cm mají 5 až 9 zaoblených laloků. Dva hluboké zářezy poblíž středu čepele jim dávají zúženou, téměř houslovitou siluetu. Na líci jsou tmavě zelené a kožovité, na rubu světlejší a plstnaté; na podzim žloutnou a přecházejí do matně hnědé, bez zářivého zbarvení. ²

Oválné žaludy měří až 4 až 5 cm na délku. Třásnitá číška, často s dlouhými odstávajícími chlupy, obaluje polovinu až tři čtvrtiny plodu. Tím se dub velkoplodý liší od Quercus alba a Quercus lyrata, nejbližších příbuzných mezi bílými duby. ^{3 2}

Užitečná taxonomie

POWO/WCVP přijímá jméno Quercus macrocarpa Michx., zveřejněné v roce 1801. Pozdější homonymum Quercus macrocarpa Endl., 1848 označuje zcela jiný druh a často vede k bibliografickým záměnám. K tomuto severoamerickému stromu nepatří. ¹

K důležitým synonymům a historickým jménům patří:

• Quercus macrocarpa subsp. eumacrocarpa A.Camus, historické poddruhové jméno;
• Cerris macrocarpa (Michx.) Raf., synonymní jméno.

Přirozeně se kříží s dalšími bílými duby, zejména s dubem dvoubarevným (Quercus bicolor), s nímž vytváří křížence Quercus × bebbiana, a vzácněji s Quercus alba. V místech styku areálů rodičovských druhů mohou tito kříženci ztěžovat určování. ⁶

Stanoviště a rozšíření

Od jihovýchodní Kanady, z Nového Skotska a Manitoby, sahá původní rozšíření až po Texas a Georgii. Jeho těžiště tvoří Velké planiny a americký Středozápad. ^{1 5}

Travnaté savany, lesnaté prérie a okraje lesů osidluje často na hlubokých vápnitých či jílovitých půdách. Snáší suché svahy i pravidelně zaplavované nivy. Tato přizpůsobivost spolu se silnou ohnivzdornou borkou umožnila druhu Quercus macrocarpa přežívat v dubových savanách Středozápadu, po staletí utvářených opakovanými požáry prérií. ^{6 4}

IUCN hodnotí Quercus macrocarpa jako málo dotčený druh: má rozsáhlý areál a stále je běžný. Populační trend je přesto hodnocen jako klesající, vlivem přeměny savan na zemědělskou půdu a potlačování přirozených požárů, které dříve napomáhaly jeho obnově. ⁸

Životní cyklus a rozmnožování

Jednodomý Quercus macrocarpa vytváří na jaře krátce po vyrašení listů na témže stromě převislé samčí jehnědy i nenápadné samičí květy. Opylování zajišťuje vítr. ²

Žaludy stejně jako u jiných bílých dubů dozrávají během jediné sezony a často klíčí již na podzim před zimou. Mladý strom potřebuje přibližně třicet až pětatřicet let do první výraznější úrody; pak může plodit dvě až tři století. ⁴

Pro množení se téměř výhradně používá výsev. Semeno vysycháním rychle ztrácí klíčivost a musí se vysévat čerstvé do hlubokých nádob nebo přímo na místo. Charakteristický kůlový kořen tak má od prvních měsíců prostor k nerušenému růstu. ⁴

Využití a rizika

Tvrdé, husté a jemně strukturované dřevo je ceněno na krovy, parkety, sudy a venkovní truhlářské výrobky. Díky dobré odolnosti vůči hnilobě v kontaktu s půdou se historicky používalo také na železniční pražce a plotové kůly. ⁴

Žaludy patří k nejméně hořkým a nejsladším mezi severoamerickými duby. Původní obyvatelé Velkých planin je dlouho sbírali, pražili nebo mleli na mouku. ⁴

Listy i žaludy obsahují galotaniny, které ASPCA označuje za jedovaté pro koně. Dlouhodobé požívání mladých listů či zelených žaludů může u hospodářských zvířat vyvolat bolesti břicha, někdy krvavý průjem, tmavou moč a poškození ledvin. U psů a koček je riziko menší, protože jich zpravidla nepozřou velké množství. ⁷

Odrůdy, záměny a příbuzné rostliny

Pro Quercus macrocarpa, vysazovaný hlavně v původní plané podobě, se prosadilo jen málo zahradnických kultivarů. Výjimkou je Urban Pinnacle, americký výběr patentovaný v roce 2009. Úzký pyramidální vzrůst a žaludy zmenšené přibližně na 1 cm jej předurčují do městských stromořadí lépe než původní druh. ³

Při určování je nejčastější záměna s těmito duby:

• Quercus lyrata, s podobně obalující číškou, ale méně hluboce laločnatými listy;
• Quercus alba, dub bílý, s menšími žaludy a krátkou číškou, která je šupinatá, nikoli třásnitá;
• Quercus bicolor, dub dvoubarevný, který má také korkovitou borku, dává však přednost vlhkým půdám a s dubem velkoplodým někdy tvoří plodné křížence.

Třásnitá číška zůstává nejspolehlivějším znakem. Obaluje polovinu až tři čtvrtiny žaludu, tedy větší část než u Quercus lyrata nebo Quercus alba.

Hlavní zdroje

• Plants of the World Online / Kew, Quercus macrocarpa Michx.
• Missouri Botanical Garden Plant Finder, Quercus macrocarpa
• Royal Horticultural Society, Quercus macrocarpa (bur oak)
• Plants For A Future, Quercus macrocarpa
• USDA PLANTS Database, Quercus macrocarpa profil druhu
• USDA Forest Service, Fire Effects Information System, Quercus macrocarpa
• ASPCA, dub, záznam o toxicitě
• IUCN Red List, Quercus macrocarpa hodnocení (2015)